Kurátorská platforma Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková, Markéta Žáčková) se v nedávné době vyjádřila k problematice Bílého domu v Brně. Jedná se o architektonicky zajímavou budovu se spletitou historickou pamětí, kterou však město plánuje prodat soukromníkům – což rozpoutalo veřejnou diskuzi.

Katarína Hládeková, Zuzana Janečková a Marika Kupková založily v roce 2018 ve spolupráci s Markétou Žáčkovou kurátorskou platformu s názvem Café Utopia, aby institucionalizovaly kolektivní praxi, v níž dlouhodobě fungují. Jejich prvním oficiálním výstupem pod značkou Café Utopia byla kurátorská spolupráce na přehlídce Brno Art Open 2019, kterou jako mezinárodní bienále současného umění organizuje Dům umění města Brna. Členky seskupení nicméně spojuje dlouhodobá spolupráce na výstavních a uměleckých projektech vytvořených především pro Galerii TIC. Aktuálně platforma Café Utopia připravuje odborný sborník věnovaný společensko-kritickým a aktivistickým podobám současného kurátorství. Café Utopia rozpouští autorský individualismus v kolektivním sdílení práce a života. Kurátorská platforma Café Utopia je příkladem kolektivní praxe, která ale současně účinkuje jako více nebo méně programová potřeba budovat si vlastní (tedy individuální a nezaměnitelný) brand, vyhranit se. Za souslovím Café Utopia současně figuruje i syndrom kavárny jako elity, ale i společenské odtrženosti a izolace.


Mohly byste jmenovat jeden či více impulzů, které vás vedly k vyjádření ke kauze Bílý dům, zveřejněné na online platformě Artalk?
O veřejný prostor a občanskou společnost se zajímáme dlouhodobě, takže zaujetí architektonicky jedinečnou stavbou v centru města, jakou je Bílý dům architektů Miroslava Spurného a Františka Jakubce, je logický. Notabene, když jí hrozí zánik. Bílý dům je pro nás důležitý i proto, že byl součástí přehlídky umění ve veřejném prostoru Brno Art Open 2019, kterou jsme jako Café Utopia kurátorovaly. Ztělesňuje pro nás „nechtěné dědictví“ komunismu v podobě poválečné moderní architektury, s níž si naše společnost a mocenská reprezentace stále neví rady. Z hlediska jeho provozu a funkcí nás současně fascinuje nízkoprahovost. Každý tam chodí, každý tam někdy něco pořádal. Tento objekt plní funkci kulturního domu, což je společensky nesmírně důležitý a v současnosti opomíjený institucionální „žánr“, který by si zasloužil znovuoživit.

Jaké jsou podle vás nejpalčivější problémy, které se vážou k prodeji Bílého domu?
Tak třeba vztah k vlastní historii a kultuře, neschopnost společenské sebereflexe, provinčnost i problematické zacházení s veřejným majetkem. Související oblastí je památková péče, jejíž představitelé ignorují a často i sabotují ochranu památek druhé poloviny 20. století. Dokud si podobné problémy nebudeme opakovaně pojmenovávat a diskutovat, tak se nic nezmění. Naším přáním je, aby pro tento účel vznikla občanská platforma sledující záchranu Bílého domu a případně dalšího kulturního dědictví druhé poloviny 20. století. Spojovala by jak zástupce odborné veřejnosti, tak i představitele politické moci. A že to není nereálné spojení dokladuje příklad ze Slovenska: působení neziskové organizace Spoločnosť Jaromíra Krejcara, která má za cíl obnovit léčebný dům Machnáč v Trenčianských Teplicích.

Pokud by se Bílý dům nakonec „zpamátnil“, je zde také zajímavá otázka možného využití objektu. Existuje nějaké řešení, které byste považovaly za nejpříhodnější?
Možná netřeba složitě vymýšlet, modelovat novou identitu a stačí mírně updatovat jeho stávající multifunkční charakter. Do Bíláče se chodí za vzděláním, za kulturou, za odpočinkem i za lékařskou péčí. Bylo by skvělé vybudovat zde muzeum moderní architektury, které Brnu chybí. Toto město chce svou identitu profilovat jako město moderní architektury, a přitom nemá instituci, která by toto architektonické dědictví adekvátně prezentovala a archivovala. Existuje také názor, s nímž ovšem úplně nesouzníme, že by se objektu navrátila jeho politicko-reprezentační funkce a že by zde mohl sídlit brněnský magistrát nebo úřad ombudsmana. Dá se přeci stavět na současných funkcích objektu, které patří k Bílému domu mimochodem déle než jeho papalášská minulost. Město se tak jako tak zatím nepokusilo nastínit jiné scénáře kromě prodeje objektu.

Debata okolo možného zpamátnění Bílého domu stále zůstává spíše v okruhu odborníků – spatřujete v tomto bodě problém? Jakým způsobem byste případně tuto propast mezi odbornou a veřejnou sférou řešily? Dá se to vůbec nějak reálně a efektivně řešit?
Přály bychom si, aby Kancelář architekta města Brna byla tolik potřebnou převodní pákou mezi odborníky, politiky a širokou veřejností. Zásahy KAMu do kauzy Bílý dům byly ale zatím poměrně tristní: prozrazovaly nezájem této instituce o celý problém i fakt, že kancelář slouží především politickým zájmům.

Na veřejném sympoziu ohledně Bílého domu, které proběhlo v Brně 22. června 2020 a je i k zhlédnutí online, se k možnému zbourání objektu vyjádřil kriticky prof. Rostislav Švácha. Zmínil zde pojem „ideologický ikonoklasmus“, který dal do souvislosti s jakousi neschopností vyrovnat se s ideologicky zatíženou minulostí jiným způsobem než jejím naprostým potlačením. Vnímáte řešení „naprostého vytlačení“ také jako problematické? Jakým způsobem bychom se k této tematice měli postavit? Souvisí s touto tendencí také všeobecný despekt k poválečné architektuře u nás? Převažuje ve veřejném mínění v náhledu na stavby ideologicky zatížená minulost před architektonickou kvalitou?
Ve zmíněné debatě v této souvislosti zaznělo, že platí obecné pravidlo, že vládnoucí režim má tendenci zatlačit stopy toho předešlého, poraženého. (V případě muzejních institucí se pak hovoří o potřebě jeho trosky, ruiny a torza vystavovat na znamení převahy.) I komunistický, tedy totalitní režim se dokázal k architektuře a umění buržoazní První republiky zachovat cca od 60. let s jakous takous úctou i systematickou ochranou, čehož naše současná neoliberální společnost není ani třicet let po pádu komunistického režimu schopna. Na druhé straně komunistický režim se za normalizace naprosto veřejně zdiskreditoval, což se prvorepublikové reprezentaci nestalo. Proto i jeho architektonické a umělecké pozůstatky a ruiny většina pamětníků (vyjma odborné veřejnosti či mladší generace) nemá v lásce. Ještě jedna opomíjená okolnost: do odmítání kultury socialismu je také projektován zdejší silný komplex z příslušnosti k chudému a zaostalému východu a nekritickému přijímání kultury a ideologie bohatého a vyspělého západu.

Odkrývání minulosti může být v jistých směrech bolestné. Zároveň se v poslední době z této bolestné minulosti stává jakési politikum, připomeňme nedávnou diskuzi ohledně Koněvova památníku v Praze. Vidíte v souvislosti historické paměti nějaký rozdíl mezi památníkem a domem, který slouží veřejným účelům? Nebo zde naopak nacházíte nějaké styčné body?
V případě sochy maršála Koněva jde o deklarování autonomie Čechů vůči ruskému impériu a jeho soustavě hrdinů; v tomto smyslu o projev emancipačních snah, o jakousi pozdní dekolonizaci. Jaký fenomén ale shazujeme z piedestalu při likvidaci Bílého domu? Vlastní historii? Podstatným rozdílem je v případě Bílého domu ekonomický profit mnoha zúčastněných aktérů. Tam je těžiště celé kauzy, což v případě Koněvova památníku neplatí.

Jakou moc má umělecké dílo ve veřejném prostoru? Jakou moc by mělo mít?
Vyzvednutím pomníku, umístěním sochy či jinou intervencí ve veřejném prostoru se umění stává součástí naší kulturní identity, jakýmsi „kultištěm“ i referenčním bodem na mapě města, vůči kterému budeme vztahovat vlastní život, který bude figurovat v naší paměti. Kultivuje, vzdělává, provokuje. Účinkuje jako nástroj potřebné společenské sebereflexe. Může být i terčem posměchu jako současný nefunkční orloj na náměstí Svobody v Brně nebo Rónova Jezdecká socha na Moravském náměstí.

Zabýváte se ve vaší práci právě společensko-kritickou a aktivistickou podobou kurátorství – co jsou hlavní přínosy či rozdíly, které spatřujete v této činnosti oproti klasickým formám?
V současnosti už asi ani neexistuje pozice v kulturním provozu, jejíž činnost by neměla potenciál určitého druhu aktivismu a společenské angažovanosti. Všichni stále intenzivněji řešíme odpovědnost za důsledky vlastní (profesní) činnosti a jsme si vědomé, že dalece přesahují náš horizont vnímání. Klasické formy kurátorství? Tím míníte například prezentaci a ošetřování uměleckých sbírek? I kurátoři starého umění musejí opakovaně přehodnocovat výkladové narativy a třeba tím i někoho urazit.

V rámci vašeho působení, které se soustřeďuje kolem brněnské Galerie TIC, se zaměřujete na podporu mladých umělců. Je podle vás tato podpora u nás dostatečná?
Výstava v Galerii mladých může fungovat jako potřebné popíchnutí, jako prezentační platforma, jako institucionální trenažer, kterak si zvládnout samostatnou výstavu v kamenné instituci. Pro vystavující bývá jednou z prvních příležitostí, jak zrealizovat výstavu s určitým finančním a personálním backgroundem. Nám jako kurátorkám umožňuje si udržovat přehled na stále se měnící umělecké scéně, navazovat nové společenské vztahy, mít možnost přemýšlet a interpretovat.

V čem spatřuje největší smysl vaší práce?
Pro nás je hlavním smyslem tvořit společenské paralelní struktury a alternativní způsoby myšlení, které se vymezují vůči mainstreamovým proudům.