Pokud bude politika v oblasti kultury naplňována stejným způsobem, jakým je navržen, diskutován a artikulován její strategický rámec (Státní kulturní politika České republiky na léta 2015–2020), pak může tzv. živé umění na existenci MK jako partnera nebo alespoň přímluvce definitivně zapomenout. Už programové prohlášení vlády budilo zklamání, jelikož se nijak nedotýkalo zásadních problémů české kultury, jako je závislost umění na nevypočitatelně rozdělovaných veřejných prostředcích, danění v kultuře nebo nedostatečnost autorských práv v kontextu nových technologií. Předložený strategický dokument však na tyto problémy rezignuje. Celková konstrukce programových priorit staví na absolutním vytěsnění současného volného umění, jehož funkce bude implicitně omezena na službu ve jménu „národní a kulturní identity“, a na boji o její zachování v globalizovaném světě. Konzervativní národovci na MK navrhují pod záminkou nezbytného návratu k hledání národní kulturní identity uzákonění nástrojů, které fakticky povedou ke koncentraci rozhodovací moci o alokaci veřejné podpory do kompetence různých stavebních komisí. Ty budou mít dopředu stanovená kritéria výběru, jako je např. účel podpory nebo obsahový rámec. Takový závěr vychází z faktu, že jako první prioritu na žebříčku pro nadcházející léta stanovuje dokument „posílení národní a kulturní identity“ (např. využitím významných výročí, jako je 600 let od smrti Mistra Jana Husa). Vedle dalších podobných programových bodů zaměřených zejména na způsoby posílení příspěvkových organizací a státní moci jako hlavních aktérů interpretace a kultivace „kulturního povědomí široké veřejnosti“ v něm nenalezneme žádné systematické řešení krize současného umění a trhu s ním. Výkřikem do tmy je opatření, které má stanovit povinné procentuální výdaje na výtvarná díla jako součásti staveb hrazených z veřejných prostředků. Taková povinnost zdánlivě vede k podpoře současného umění, ale svou preferencí pouze estetizujících a účelově zabarvených děl (vybraných komisionálně) fakticky oslabuje volnou tvorbu a funkčnost trhu s uměním. Lze jen doufat, že celá koncepce je projevem odtrženosti od skutečných problémů a síly lobbistických struktur v kultuře. V horším případě by totiž mohlo jít o promyšlenou snahu o zadušení kritického ducha volných umělců a přípravu na upevňování vládní autority. ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.