„Jde o to nasrání,“ říkala v rozhovoru kamarádka Pavla, se kterou jsme rozebírali metal. Něco nás naštve, rozhodí – ale dojem zůstane zavrtaný jako brouk v hlavě. Netýká se to zdaleka jen hudby. Třeba některé filmy, v čele s von Trierovým Antikristem, mě v hloubi duše popudily a režisérovi bych nejraději vlepila pár facek – ale donutily mne přemýšlet a obohatily můj náhled na možnosti filmu samotného. Nejen pozitivními emocemi živ jest člověk a Radůza to docela vystihla, když napsala „pochopím, že nepřítel, ať už chtěl, anebo nechtěl, nejlepší byl učitel“.

Ale začnu od lesa. Byl to jeden z těch večerů, kdy se jen tak povídá u vína a kamarádka Marta vzpomněla koncert kapely The Frames. Nezapomenutelný tam byl moment, kdy Glen Hansard říkal, že následující píseň chce věnovat jednomu svému velmi dobrému příteli. Prý se spolu kvůli něčemu hrozně pohádali a Glen pak doma napsal píseň a věnoval mu ji. Protože přátelé, kteří zůstanou přáteli, i když se s nimi pohádáte a i když mají na spoustu věcí úplně odlišné názory, jsou v životě to nejcennější.

Ano, je o mnoho jednodušší obklopit se lidmi, se kterými nás pojí názorová spřízněnost od stylu oblékání po náhled na globální oteplování, ale nevede přesně tohle k sebezahleděnosti a ukrytí se před světem? K pocitu, že „my jsme ti nejlepší“ – my máme pravdu a tamti ostatní jsou pomýlení? Kritiku člověka, kterého vlastně neznáme, můžeme smést ze stolu jako nebetyčný blábol, ale co když nějakou naši vlastnost zkritizuje někdo, koho máme rádi a koho si vážíme? A když nedejbože sami víme, že právě trefil pomyslný hřebíček na hlavičku?

„S vaším názorem nesouhlasím, ale udělám všechno proto, abyste ho mohl vyslovit,“ řekl prý jednou Voltaire některému ze svých odpůrců. Kdy jindy vytříbit své názory než při diskuzi? Kdo z nás je ale schopen unést odlišný názor a vyvarovat se zjednodušujících invektiv typu „tohle si myslí jen debil“?

Mohlo by to být jedno z novoročních předsevzetí: více hádek a více sporů. Ovšem pouze těch konstruktivních.