Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

Celospolečensky přijímaný a opěvovaný ideál ženy se neustále mění. Jak říká Umberto Eco ve svých Dějinách ošklivosti, o tom, co je hezké, nebo ošklivé, rozhodují společenská kritéria. Jak se v průběhu staletí měnila situace a lepší časy byly střídány těmi horšími, ideální žena střídavě přibírala a hubla v návaznosti na to, co zrovna v dané epoše chybělo. Pravěcí lovci si vysnili ženu kyprou, až obézní, protože obstarat si něco k snědku nebyla legrace, a když usínali s kručením v hladovém břiše, mohli si o starostech s body mass indexem nad 25 nechat tak akorát zdát. Když starověké kultury odhalily tajemství obdělávání půdy a otázce „co bude zítra k obědu“ tím ubraly na palčivosti, ideál krásy rapidně zeštíhlel a konečně byl čas zaobírat se do hloubky jeho definicí, což lidstvo nepřešlo dodnes. Hezké s ještě hezčím se srovnávalo a vyhodnocovalo tak dlouho, až filozofie přestala stačit. Nastoupila tedy chladná matematika a římský učenec Vitruvius stanovil, že kdo nemá hlavu velikou osminu výšky a hrudník čtvrtinu, prostě a jednoduše nevyhovuje ideálním proporcím a má to s fyzickou neodolatelností spočítané.

Středověk se krásy bál stejně jako ďábla, vlkodlaků, hereze, vzdělání a v podstatě všeho, co by mohlo obyvatelstvo ponoukat k samostatnému myšlení a potencionálně ohrožovat církevní vliv. Porobený lid měl pracovat, brát zřetel na hrozbu ohňů pekelných a moc nepřemýšlet. Žena, jako nositelka něčeho ďábelského a potencionální čarodějnice, se měla alespoň snažit stát se vzorem všech ctností. V souladu s mariánským kultem také nebylo na škodu pyšnit se téměř průsvitnou pletí a celkově křehkým vzezřením. Musela si ovšem vystačit s tím, co jí příroda nadělila. Bůh stvořil svět a člověka jako dokonalé dílo a jakékoli snahy o zlepšení se považovaly za rouhání. Kdyby byl středověký člověk konfrontován se současným arzenálem líčidel a s možnostmi plastické chirurgie, dojde k názoru, že lidstvo se řítí do záhuby a konec světa je za dveřmi.

Situace se začala měnit až s příchodem renesance a s ní spojeným vzestupem vzdělání a velebením antiky. To zasadilo katolickému tmářství těžkou ránu, která vygradovala až v církevní reformaci a dlouhá léta náboženských válek. Zrodilo se baroko, v Evropě zas nebylo co jíst a špíčky získaly na přitažlivosti. Pak přišla průmyslová revoluce a ekonomický vzestup a záhy se korzety znovu stahovaly o dost těsněji. Ve vyšší společnosti až do první světové války letěl vosí pas, mdloby a čichací sůl. Paradoxně se někdo zapomněl zeptat mužů na jejich názor. Ti se zařídili po svém a naháněli zdravě vypadající vesnické holky, které neviděly vyztuženou šněrovačku ani z dostavníku.

Dnes je situace obdobná. V 60. letech někdo přišel s univerzální pravdou, že prototyp dokonalé ženy má postavu dvanáctiletého chlapce. Od té doby se neustále hubne, přestože většina mužů prohlašuje, že se jim dvanáctiletí chlapci nelíbí. Kdo tedy vytváří ideál? Média ve spolupráci s módním a dietářským průmyslem? Nač vzhlížet k vyretušovaným modlám, které nechávají opačné pohlaví chladným? A proč se tak málo bere zřetel na mužský názor? Možná proto, že by pak nebylo co sáhodlouze řešit. Drtivá většina mužů netouží po holce z plakátu, ale po spřízněné duši sídlící v těle, které se jim osobně líbí. Tak vznikne z jejich pohledu neodolatelný celek. ∞