Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

Starý mládenec, to není v žádném případě pouze muž. Takovým klasickým starým mládencem se může stejně dobře stát i žena. Nikoli stará panna se sedmi kočkami, ale zcela obyčejná, moderní holka, která rázem zčervená při nečekaně položené otázce: „A jak se ta postel vlastně rozbila?“ Dostat se do staromládeneckého stavu je až překvapivě jednoduché. Stačí se několikrát spálit.

Odpoledne, nenamalovaná, lehce rozespalá a naštvaná vybíhám s pytlem odpadků. Ve výtahu potkám sousedku. Přísahám, že ji vidím tak potřetí v životě.

Snažím se nekonzumovat příliš zbytečných zpráv, které tak štědře servírují v tisku. A tak lovím informace převážně na síti mezi blogery. Na jedné z mých oblíbených stránek jsem se dočetla tuto zajímavost: Člověk se stává profesionálem, pokud určitou činnost vykoná desettisíckrát.

Atmosféru kina nenahradí televize ani promítání na stěnu proti gauči. Ta sounáležitost s ostatními zpestřuje filmový zážitek. Pravidla kinového sdílení totiž nejsou pevně definovaná. Vytříbené způsoby diváků začínají vyplouvat na povrch záhy po zhasnutí světel v promítacím sále.

„Potkáme se dneska večer?“ Přečetla si novou zprávu a radost se jí rozlila po celém těle. No konečně! Už si myslela, že mu to bude muset nějak říct sama. Feminismus, že jo.

Stalo se v létě, ve kterém se kdekdo chystal z města. Tomu, kdo už má svůj díl odpočinku vybraný. Kamarádi zaúkolovali. Jen pohlídat domácího mazlíčka – třeba kočku. Na péči prý úplně nenáročnou. Když ptáčka lapají… určitě to znáte.

Zaskočilo ho, že se cítí tak provinile. Opakoval si, že na tom přece nic není. Jednou to přijít muselo. Každý začátek má v sobě předzvěst konce. Princip jin a jang, říkal si v duchu. Ve zrození je zároveň zánik, v kráse ošklivost. Oddaloval to dlouho, tak dlouho, jak to jen šlo. A včera večer to konečně rozsekl.

Vstávat se mu nechtělo, ale potřeboval se vymočit. Málem zakopnul o igelitový pytel s nevynesenými odpadky. Konzerva od sardinek se skutálela a potřísnila předsíň páchnoucím olejem. „Kurva!“ zařval Jiří a vztekle kopnul do dveří. „Zkurvenej život!“

Dala bych si kávu. A okno by sneslo zásah vodou a saponátem, ty šmouhy jsou přímo ostudné. Na čele mi raší beďar, to je ještě ostudnější. Copak jsem nějaká puberťačka? Včera jsem v klubu viděla, jak se dva kluci líbali a osahávali.

Zavolala mi kamarádka. Chtěla, abych šel k ní. Bylo mi hned jasné, že se něco děje. Ona není ten typ, který volá proto, aby klábosila.
Viktorie tráví svůj čas nejraději ve vaně. Je to její místo, její osobní prostor, její skrýš. Ve vaně je doma, ve vaně k ní nemůže okolní svět. Ve vaně může o okolním světě nerušeně přemýšlet, aniž by se jí dotýkal. Jinde to tak není, vysvětlovala mi.
Vešel jsem a viděl jsem ji v její obvyklé poloze. Seděla ve vodě, kouřila cigarety, pouštěla si hudbu na notebooku a poblíž ležel telefon.

Nad městem se převaloval soumrak smíchaný se smogem a postupně zakrýval všechny odhozené vajgly a psí výkaly v ulicích. Vladimír odlepil oči od obrazovky počítače a zadíval se z okna.

Posedávám na baru a bloumám. Koukám kolem sebe a hledám ve svých myšlenkách tu, která by mne uchvátila. Není to jednoduché a vím, že s přibývajícími pivy to bude ještě složitější. V hlavě se mi odehrává zmatek jako obvykle.

Zavřela oči a pomalu se propadala do sladkých krajin spánku. Rytmizované drncání vlaku ji uspalo. Pak se jí do snu vkradla jakási cizí tvář. Zuzana se leknutím probrala. V ten moment zjistila, že v kupé nesedí sama.

Seděli vedle sebe a dívali se na sebe a za sebe skrz velké zrcadlo na zdi. Dovnitř trochu táhlo. Výčepní ve fialové zástěře posmrkla a utřela mokrý pult. Pak se ozvalo několik tónů, které ohlašují jméno města. Podlaha se začala rytmicky chvět pod těžkým dechem rychlíku.

Dívám se znova na pozvánku a přemýšlím. Snad přijde i Martin. Je prý zase zpátky, doma na vesnici. To je divný, z Tokia se vrátit zpět do Lipové Lhoty. Taky tam jistě bude Dáša. Vsadím svý boty, že se nezměnila. Namyšlená kráva, co na každýho čumí spatra.

Lednový večer. První pražský lednový večer. Procházím se prázdnými ulicemi. Čekám na náhodu. Čekám na náhodu pro dnešní den.

„Vždycky jsem chtěl být muzikant. Ne jenom si občas zahrát, ale opravdu se hudbou živit, “ řekl Adam. Bylo pět minut před půlnocí. Kateřina si rukou prohrábla vlasy. „Tak proč to neděláš?“