Architekti Martin Špičák a Viktória Mravčáková jsou spolukurátory výstavy CITYBLOK v pražském Centru architektury a městského plánování (CAMP). Ta dokumentuje 17 objektů, které výrazně ovlivňují charakter města, ale jež si lidé přesto zvykli nevnímat. Potřebuje Praha 44 typů odpadkových košů jen v centru města, 920 různých aktualizací vyhlášek, které něco zakazují, či betonová protiteroristická svodidla mnohdy omezující funkci náměstí? Výstava se koná v CAMPu do 30. června 2019 a vstup je zdarma.

Co návštěvníky výstavy čeká?
Aktuální výstava zachycuje současný stav veřejných prostranství v Praze. Chtěli jsme trochu netradičně upřít pozornost na problémy, které se Praze nedaří řešit. Výstava se zabývá bariérami rozvoje veřejného prostoru, kontroverzními tématy, pro které město nemá koncepci, nebo se aktéři města neshodují na tom, jak je řešit. Na pomoc jsme si vzali 17 objektů, které můžeme běžně potkávat v ulicích Prahy. Každý objekt plní nějaký konkrétní dílčí úkol. Například zábradlí zvyšuje bezpečnost, protože zabraňuje přejít vozovku mimo přechod. Samy o sobě ale ani dohromady nevytvářejí kvalitní veřejný prostor.

Jakými objekty se CITYBLOK zabývá?
Máme tady betonové svodidlo, zábradlí, lavičku, pouliční lampu, protipovodňovou zábranu, herní prvek nebo nosiče venkovní reklamy, tzv. citylight. Jsou to fyzické překážky, o které ve městě doslova zakopáváme, ale i neviditelné překážky reprezentované systémem předpisů a norem. Nakonec jsou to i zvykem vybudované překážky v našich hlavách, tj. vzorce, jejichž prostřednictvím jsme se naučili město vnímat a pohybovat se v něm.

Proč zrovna téma překážek ve městě?
Překážky jsou někdy rezidua, která zmizí s rekonstrukcí prostoru, často jsou ale přítomny i v rámci nově zrekonstruovaného prostoru. Systém platných předpisů je postaven na principu, že člověk ve veřejném prostoru není svéprávný a je nutné mu prostor pro jeho pohyb fyzicky vymezit. Bezpečnost je dnes kladena na první místo. Díky certifikovaným prvkům se nám „nemůže nic stát“.

Řada opatření nás ale chrání pouze částečně nebo nás navíc v jistém smyslu dokonce ohrožuje. Pravidla jsou stále přísnější a dogmatičtější. Nabízí tak sice méně prostoru pro jejich obcházení, ale současně znemožňují přizpůsobení prostoru či prvku individuálním potřebám nebo charakteru místa. Vzdáváme se zodpovědnosti sami za sebe a předáváme ji veřejné správě.

Je na tom Praha oproti jiným metropolím hůře?
Otázka předpisů a norem se pochopitelně netýká pouze Prahy. Nicméně známe příklady ze zahraničí, kde je možné v těch nejpodstatnějších věcech předepsané opatření přizpůsobit a tím „porušit“ třeba i přísný předpis. Zůstává tak prostor neuplatňovat rigidní pravidla za každou cenu. Celý systém pak stojí na kvalifikovanějších úřednících, kteří o takových věcech rozhodují.

Co je podle vás největším nešvarem veřejného prostoru naší metropole?
Veřejný prostor je kvalitní tehdy, když je přístupný a přívětivý pro všechny skupiny jeho uživatelů. Je těžké si uvědomit, jak velké nároky na veřejný prostor klademe. K tomu, aby se potkaly všechny zájmy nebo potřeby, je potřeba velmi široké a společné debaty. Je to obtížný a zdlouhavý proces vyvažování, a tak často ve veřejném prostoru převáží dílčí zájmy. Někdy je to preference automobilové dopravy před pěšími, někdy zas vytváření bariér pro znevýhodněné skupiny – nadchody, podchody, rušené přechody. V Praze máme cca 560 km zábradlí, které z velké části oddělují pěší a automobilovou dopravu. V kanceláři se snažíme k veřejnému prostoru přistupovat holisticky a neopomenout důležité potřeby obyvatel.

Jaký by měl být přínos výstavy? Doufáte, že něco změní?
Na výstavě se snažíme otevřít i témata, o kterých se zatím moc nemluví, a přitom mají na celkovou kvalitu veřejného prostoru velký vliv. Město by mělo do budoucna mnohem důsledněji přistupovat k tématům týkajícím se změny klimatu, například protipovodňové ochraně, hospodaření s dešťovou vodou nebo redukci světelného znečištění. Rezervy jsou také v nakládání s odpady. Většina z otevřených témat nemá jednoduchou a jasnou odpověď. Mají celospolečenský dosah a jejich řešení je úkolem pro nadcházející desetiletí. Některé se dají vyřešit v řádu měsíců či let. Jedním z nich je například téma nespravedlivého a chaotického nastavení poplatků za využívání veřejných prostranství a placení za parkování. Na jednom místě je možné třeba zadarmo zaparkovat služební automobil a současně zaplatit 1250 Kč za předzahrádku.

Co by podle vás měla Praha v souvislosti s objekty ve veřejném prostoru dělat, aby se v ní lépe žilo?
Objekty samotné za nic nemohou, zatím. Nejsou dobré ani špatné. Samy o sobě jsou často užitečné. Například lavička je přínosným prvkem oživujícím veřejná prostranství, ale když na ni začneme instalovat například středové područky (tzv. hostile design), stane se nástrojem exkluze – vyloučení některých uživatelů z užívání. Výzvou tedy může být například neřešit problémy bezdomovectví tím, že lavičku osadíme těmito prvky nebo ji zcela odstraníme, ale hledat řešení v širším společenském nastavení a například v prevenci bezdomovectví jako takového. ∞


text: Barbara Švigová