Zřejmě se všichni shodneme, že umění může něco podstatného sdělovat. Pokud se rozhodneme mu naslouchat, musíme být otevření, neboť ne vždy mluví řečí, které rozumíme nebo chceme rozumět.

Jakou řečí mluví dílo Petra Veselého, můžete do dvanáctého července vidět v Rudolfinu na výstavě s názvem Anděl, stín. O brněnském malíři a básníkovi platí, že je jedním z těch umělců, u kterých není hned na první pohled zcela zřejmé, co přesně divákovi svými obrazy vyprávějí. Jím zachycené objekty a kompozice může leckdo ukvapeně označit za všední či bezvýznamné. K podobně zbrklému názoru by diváka mohlo vést malířovo časté zobrazování obyčejných, na první pohled nezajímavých a fádních předmětů – třeba dveří na půdu. Jenže jak to tak bývá, zdání leckdy klame. Veselého malba nejprve zaujme jako abstraktní kompozice bez jakýchkoliv detailů. Ze zobrazovaného bere jen zásadní tvary a obrysy. Minimalistickým způsobem redukuje předměty, zátiší a situace na prosté plochy a linie. Tady je důležité zdůraznit, že se v žádném případě nejedná o abstrakci vycházející pouze z umělcovy fantazie, anebo naopak abstrakci kalkulovanou, matematicky propočítanou. Vlastně je to tak trochu jednoduchá optická hra. Pořád totiž zobrazuje realitu, která je i po uplatnění přísné malířské zkratky v obraze rozpoznatelná. Jeho abstraktně vyhlížející díla jsou vlastně osobitým realismem. Veselý navíc při práci s dvourozměrným médiem (malbou) využívá další rozměr, který výsledný obraz spoluutváří. Hmota samotného pomalovaného podkladu nebo přidaného materiálu (plátna, dřevěné desky, sololitu, kousku skla…) má svou roli. Z dvourozměrné malby se tak při kombinaci s třetím rozměrem stává objekt (socha). V některých případech se tím přibližuje oblasti konceptuálního umění. Pestrými a křiklavými barvami malíř svou paletu příliš neumazal. Pokud sáhne k výraznější barvě, tak se jedná zejména o červenou, jinak si spolehlivě vystačí s odstíny šedé.


A prý je šedá fádní…
Vystavené obrazy tvoří pozoruhodný výběr z Veselého třicetileté práce, ale kurátor Petr Nedoma výběr obrazů představujících jeho dílo nezaložil na časové chronologii. Nejde ani o retrospektivu, ani o zaostření na nějaké konkrétní malířovo období. Volba vystavených obrazů proběhla napříč roky. Vypadá to, jako kdyby sjednocujícím prvkem vybraných maleb byla šedá barva, neboť ta je zde dominantní, ale klíč ke scénáři výstavy je ukryt ve třech prostorách malé galerie Rudolfina. V každém ze tří sálů visí obrazy, které by mohly tvořit soubor sepjatý podobnými náměty. Návštěvník prochází místnostmi odhalujícími věci, příběhy a objekty. Je trošku těžké rozlišit mezi věcí a příběhem, neboť příběhy jsou zde skryty právě ve věcech. Smutné je, že v prostředním sále jsou pro diváka, který Veselého dílo nezná, právě ty příběhy tak trochu utajeny. Lžíce a víčko – dva obyčejné předměty, nicméně v komunistických lágrech v 50. a 60. letech se z nich stávala cesta k Bohu. Uvěznění kněží je totiž používali jako improvizované liturgické předměty ke konání mší. Příběh podobného, ale surovějšího charakteru se skrývá za obrazem Toufar, formulář č. 9. Jednoduchá lineární abstrakce je totiž obmalovanou fakturou, kterou komunisté vystavili katolické církvi za převoz mrtvého těla umučeného faráře Josefa Toufara. Několik příběhů, které malby vypráví, je zmíněno v katalogu, k němuž napsal předmluvu Petr Nedoma. V katalogu je navíc pár básní Petra Veselého. Doprovodná publikace tak trochu nastiňuje obraz samotné Veselého osobnosti. Je malířem a básníkem, člověkem, kterému tyto dvě disciplíny prorůstají životem a v život se zpětně slévají. Petr Veselý mluví básněmi a mluví malbou a budete-li jeho příběhům naslouchat, uvidíte daleko za šedou
oponu. ∞


Petr Veselý: Anděl, stín
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
30. 4.—12. 7. • 80 / 50 Kč