Proč to vůbec děláme? Sedíme v kině a necháváme na sebe působit démony. Dobrovolně platíme za to, že nemůžeme několik nocí po sobě usnout. Kontrolujeme, zda po setmění není někdo schovaný pod postelí nebo jestli kostnatá ruka nešátrá hrozivě za oknem. Opájíme se vizuálním zpodobněním monster a baví nás mrazivé momenty tísně.

Přiznávám se, že patřím k těm, kdo mají k hororovému žánru rozporuplný vztah. Na ty působivé se do kina zdráhám jít, protože mám obavu o své duševní zdraví. „Vždyť svět je sám o sobě hrozivé místo, proč si další hrůzy uměle navozovat,“ přitakávají ti, kdo jsou na tom podobně jako já. A ty špatně natočené snímky mne neskonale rozesmívají, tak jako ostatní lidi v sále. Nejeden fanoušek festivalu Otrlého diváka ví, o čem mluvím – litr kečupu vylitý ve správný okamžik udělá někdy lepší službu než jedno sezení u psychologa.

Každý si tím prý od dětství prochází. Kreslí kostlivce, bouračky a tekoucí krev. Tetičky se děsí, co že to z malé ratolesti vyroste. Prý to souvisí s prvním ťuknutím vlastního vědomí o otázky konečnosti. Při čtení pohádek, ve kterých se Baba Jaga chystá upéct pocestné v peci, poprvé okusíme specifické návaly adrenalinu. Ani nedutáme a příběh nás vtáhne magickými vlákny. Nakonec všechno dobře dopadne a mámin konejšivý hlas řekne: „Byla to jenom pohádka.“ A v tu ránu na vše strašné zapomeneme, vždyť vyhřáté peřiny jsou tak útulné a morbidní vize nenávratně mizí.

Každé monstrum prý zastupuje některý ze základních děsů. Strach z úplné ztráty sebekontroly, strach z neznáma, strach z napadení cizím člověkem. Místo do vlastního nitra tak radši nahlédneme do prázdných očních důlků kašírovaného kostlivce.

Každý však jednou vyroste. A místo z dveří do sklepa jde hrůza z dveří pomyslných, které se před námi mohou otevřít kdykoli a bez jakéhokoli varování. Kdo nám ale dnes stejně jako tenkrát, kdy končila pohádka a venku se šeřilo, řekne onu magickou větu: „Neboj, to není doopravdy.“?

Třeba se to dozvíme, když klopýtáme světem a snažíme se držet své bubáky z dosahu. Jak účinně a na jak dlouho, to se teprve uvidí.