I když je alkohol v určitých sociálních vrstvách zakázaným slovem, jiné prostředí ho naopak vyžaduje. Trochu jinak je to s absintem, protože tam o alkohol tak úplně nejde… Nalijme si sklenku absintu a pojďme se projít temným zeleným lesem.

Zelený nápoj absint kolem sebe opřádá nejrůznější příběhy už od počátku svého vzniku na konci 18. století. Šlo původně o všelék od doktora ze švýcarského Couvetu, Pierra Ordinaira. Zelená víla, jak se tvrdému pití začalo v určitých kruzích říkat později, je poměrně výstižné označení. Nese v sobě stopy mystična a nadpozemských asociací. Napít se absintu znamená vstoupit do temného lesa. Nejeden básník si do něj chodil pro inspiraci, nejeden malíř příběhy z něj zachytil na plátno. V čem je pití dřívějších elit a uměleckých kruhů tak magické? Základní surovinou absintu je pelyněk pravý, ovšem tento nápoj obsahuje rovněž celou řadu éterických olejů (pelyňkového, anýzového, fenyklového a koriandrového). Svatou trojici ale tvoří pelyněk, anýz a fenykl. Charakteristická barva pro pravý, francouzský absint je zelená, ale může být i průzračný. Východoevropský s přídomkem český nebo bohémský má modravou barvu. Jejich rozdíl netkví v místě vzniku, ale ve způsobu výroby. Pravé absinty se vyrábějí máčením zmiňovaných tří a dalších bylin v alkoholu, jeho následnou destilací a posléze barvením. Ty české absinty často vynechávají některé bylinné složky a obcházejí následnou destilaci. Výsledný produkt se pouze filtruje, tudíž je oproti pravým absintům velmi hořký. Volba toho zeleného (nebo bílého) je tedy jednoznačná.

Zelená víla
I když je množství alkoholu v absintu nepopiratelné, celé gró a právě jedinečnost absintu spočívá v obsahu thujonu – psychotropní látky, jejíž dřívější neregulovaný obsah se podílel na zvláštních stavech, jež mohli konzumenti pocítit. To vyhovovalo především volnomyšlenkářům a umělcům, kteří zážitky z popíjení tohoto kouzelného elixíru měnili v umělecká díla. A to buď explicitně, kdy bylo jednoznačně poznat, že se autor dostal do stavu inspirace za pomoci absintu, nebo tak, že se tento otvírač bran dal nalézt mezi řádky. Jestli to bylo díky otevření mysli nebo halucinacím, lze už nyní určit. Halucinace v tehdejším absintu způsobovaly chemické látky jako například modrá skalice, která se přidávala do pití za účelem dosažení větší atraktivity barvy. A vzhledem k absenci této sloučeniny v absintu, který se dá koupit dnes, už zážitky s magickým thujonem nic nerozmělňuje.

Díky konzumaci zeleného elixíru vznikla mnohá díla autorů tak velkých jako Charles Baudelaire, Guy de Maupassant, Ernest Hemingway, Oscar Wilde, Toulouse-Lautrec nebo Vincent van Gogh. Mohlo by se zdát, že se jednalo o tehdejší pózu bohémů. Stejně jako dnešní volnomyšlenkáři vyhledávají uvolnění pro kreativní myšlenky, i tehdy si umělci takový prostředek našli. Po vyzkoušení toho správného absintu se pro jiný nápoj nebylo třeba rozhodovat a módní symbol ovlivňující během 19. století tvorbu většiny umělců byl ve sklenici. Stále se vede diskuze o tom, jestli se skutečně jedná i o jiné účinky než pouze o alkoholové opojení. Stavy typicky alkoholické nicméně nepřináší. Nejedná se o pocit opilosti nebo otupělosti, naopak je to spíš pocit omámení a vnímání větší prostorovosti, zvýšená citlivost pro prostředí, ve kterém člověk je. Je to podobné procházce magickým pohádkovým lesem. Okouzluje nás místo, ve kterém právě jsme, ale zároveň se jej bojíme, protože cítíme, že jej neznáme dostatečně dobře. Chceme ale jít dál a zkoumat ho. Absint může otevírat další složky naší osobnosti a umožní nám poznat zcela nové skutečnosti s ní spojené. Po alkoholu se uvolňují pudy, po absintu překračuje osobnost své hranice. Nejedná se o stavy nebezpečné, spíš překvapivé pro samotného konzumenta. Těžko hodnotit, jak na tom byl Vincent van Gogh, ale jedna z vysvětlujících historek tvrdí, že své ucho si uřízl právě za „pomoci“ absintu. Vstoupit do temného zeleného lesa je lákavou nabídkou. Taková procházka může ale přinést i poznání dosud neznámé složky vlastní osobnosti, na jejíž podobu nemusí být pijan vždy připraven a může tak zareagovat podivně.

Kvalita v tradici
Právě kvůli údajným zdraví škodlivým následkům byl absint roku 1915 v celých USA a takřka celé Evropě zakázán. Tvrzení o jeho zhoubném vlivu není ale dosud zcela podložené, a tak byl v 90. letech 20. století tento zákaz Evropskou unií uvolněn a výroba a prodej je znovu možná. Změnou je pouze regulace thujonu – což je ale zásadní složka absintu. Proto je při výběru toho ideálního nutné sledovat nejen množství alkoholu, ale především obsah thujonu, a znát způsob zpracování. Tradice je často zárukou kvality. Dnes je k dostání přes 200 značek absintu z různých zemí. Z těch českých, tradicí ověřených, je to třeba absint od Rudolfa Jelínka nebo Milana Metelky. º


autor: Alexandra Třešňová