Je to paráda, když pro dobré povídání člověk nemusí chodit daleko. Na neděli jsme vstali poměrně brzo, z gauče vyhnali přešlého kocoura a zasedli k rozhovoru o vizích v rozpuku – jednoho z mnoha mladých architektů, jejichž leitmotivem je hlavně čistý záměr a tvůrčí neopotřebovanost.

Změnily se nějak výrazně tvoje představy o práci architekta s vlastní vizí od doby, kdy jsi vyšel ze školy?
Ze školy jsem vyšel před necelými dvěma roky. Už během studia jsem měl možnost pracovat v několika ateliérech a přičichnout tak k praxi architekta. Bylo mi ale jasné, že některé věci bych rád dělal jinak. Ve výchozí pozici absolventa je pro každého důležité najít zpětnou vazbu, kritiku svojí práce a také určitou korekci vlastních představ. Člověk se musí nějak probojovat zaběhnutou strukturou a nechat zrát svoje záměry, aby vykrystalizovaly. Není to samozřejmě jen o rozletných nápadech. Člověk se pořád učí, jak nejlíp formovat svoje myšlenky a právě tahle praxe k tomu postupně pomáhá. Je také třeba naučit se je správně ukočírovat. Myslím, že v začátcích je klíčové brát tuhle myšlenkovou čerstvost jako hlavní plus. Chce to ale nezakonzervovat se v mladé nabubřelosti až aroganci. Dostatek sebekritiky a otevřenost je pro začátek asi to hlavní.

Přišel jsi již o nějaké iluze?
Takhle se to říct nedá. Uvědomoval jsem si od začátku, že jen co uložím diplom do skříně, nezačnou mi zběsile drnčet telefony od klientů požadujících projekty postavené na určité neohraničenosti tvůrčí invence, nějaké nekonformní pecky. A to je možná ono, klienti se často drží se svými požadavky víc při zemi a já samozřejmě nedělám architekturu pro svoje ego. Nebudu nikomu vnucovat dům ve stromě – i když mně osobně se ta představa třeba líbí.

Co pro tebe znamená architektura a co by měla obecně znamenat pro lidi – místo pro život a jeho nemovité kulisy nebo něco úplně jiného?
Jsme lidé města. Architektura tvoří náš každodenní kontext. Chodíme okolo ní, žijeme v ní, utváříme ji a ona zpětně do jisté míry utváří i nás. Je to fyzická paměť doby a také něco jako otisk kultury žití. Rád bych doufal, že to lidé vnímají podobně. Že nechápou domy jenom jako funkční buňky nebo nemovité produkty svých životních úspěchů ve smyslu: mám na to, postavím si dům. Nejsme přírodní lidé a architektura je přirozenou součástí našeho životního prostředí. Tohle je třeba si uvědomit.

Myslíš, že jsou Češi v tom, jak vnímají současnou architekturu stále o něco „tužší“ než zbytek západní Evropy – a proč?
Byl bych v posuzovaní opatrný. Jsme možná pořád o chlup konzervativnější, spokojíme se se zažitostí forem i přístupů. Se spolužáky jsme na škole každý rok jezdili do ciziny, abychom se inspirovali a třeba i porovnávali. Je asi fakt, že koncentrovanou přehlídku architektonické ošklivosti jaká je u nás často k vidění, jsme třeba ve Francii nebo v Holandsku nepotkali. Třeba je to tím, že jsme za minulého režimu dost dlouhou dobu žili v určité uzavřenosti. Po revoluci se roztrhl pytel s instantní nabídkou lačných investorů. Lidé se tak možná ze zvyku snáz spokojí s tím, co je prostě po ruce. Necítí asi tak naléhavě potřebu nad architekturou přemýšlet, chtějí ji prostě užívat. Vidím to ale vcelku dobře. Mám pocit že i tady se ledacos zlepšuje.

Tématem tvojí diplomky byla konverze textilní továrny. Jak v architektuře vnímáš odkazy minulosti v konfrontaci s potřebami „života tady a teď“?
V tomhle smyslu mě dost zformovalo prostředí – co se týče domova, školy a tak. Naučil jsem se respektu ke starým věcem, které vnímám jako odkazy minulosti. Dnešní masové – „co je nové je zaručeně nejlepší“, mi z principu příliš nesedí. I proto jsem si jako téma diplomky zvolil konverzi. Téma mně láká, dá se s ním dobře pracovat. Průmyslový objekt má svoje fluidum a narozdíl od nějaké historické kulturní památky, je v jeho rámci větší prostor k propojení právě historického odkazu a potřeb současnosti. Když jsem na diplomce pracoval, samotného mě překvapil respekt a opatrnost někde ve mně. Byla to velká výzva – dotáhnout vlastní vizi, ale s potřebnou pokorou.

V ateliéru s klukama usilujete o to nenechat se ideově převálcovat trendy majoritního trhu kynoucího množstvím nabídek katalogových domů. Co se podle tebe musí stát, aby mezi lidmi vzrostl zájem individuální přístup ze strany architekta?
Je to asi o obecnějším povědomí lidí. Lidé jsou přirozeně opatrní jak a do čeho investují svoje peníze. Nechat si navrhnout dům může ve spoustě z nich vyvolávat obavy a nejistotu z toho, jak to dopadne. Otevřít katalog a zapíchnout prst na barák, co už někde stojí, je pro ně v tomhle ohledu snažší. Je potřeba, aby lidi nevnímali architekta jen jako řemeslníka nebo prodejce hotového produktu, ale aby pochopili, že se mohou do procesu plánování sami zapojit.

Žijeme v Praze – umíš si ji jako architekt představit třeba za 150 let?
Pokud přehlédnu všelijaké hypotézy o zkázách světa v dohledné době, pak se moje představa v mnoha ohledech podobá obrazům, které prezentují filmy žánru sci-fi. Mrzí mě, že mě s těmi nápady lišácky předbíhají. Nebránil bych se startrekovému idealismu v podobě vzdušných a čistých staveb – formou i funkcí. Zabydlovat by se mohla voda i vzduch. Bohužel se ale nemůžu zbavit chmurných představ budoucího vývoje – viděla jsi film Brazil?

Bio:
Robert HU
*1983

Po stavební průmyslovce J. Gočára (1998–2002) vystudoval ČVUT v oboru pozemní stavby a architektura (2002–2008), kde diplomoval na téma „Konverze textilní továrny Floriána Schmidta v Krnově“. Účastnil se několika architektonicko-konstrukčních soutěží a v roce 2008 založil s šesti spolužáky nezávislý ateliér, jehož jádrem je předpoklad trvale udržitelného rozvoje, a vize zachování čerstvého a individuálního přístupu k jednotlivým projektům, na kterých se tvůrčím způsobem mohou podílet i jejich zadavatelé. Jedna slabika na místě příjmení je odkaz po čínském dědečkovi.