„Kolem půl desátý večer se doplazíme do krásný restaurace na večeři a rovnou si dáváme kafe, protože z Amsterdamu pokračujeme dál a ráno chcem být v Berlíně. Ten je posledním místem našeho ojrotripu. Tady, poprvý za výlet, přespíme v postelích – bydlíme totiž u známých. Dělají nám výborný snídaně, obědy, navigují, starají se o nás a vůbec. A skoro se blížíme k hlavnímu cíli výletu – berlínským uměleckým domům.

Prohlížim si mapu a značim na ní body, kde bydlíme a kam chci dojít. Z Uhlandstraße je to do Oranienburger Straße nejmíň hodina a půl rozvětveným metrem. Venku prší, poprvý za tu dobu, co jsme na cestě. Tak to vezmem autem. Tam domýšlím, kudy ještě Berlín projedeme. Vzhledem k jeho historii je složitý vymyslet trasu. Většina měst má jedno historické centrum, pár turistických bodů. Tohle město ne.

O rozpolceném Berlíně musíte něco vědět, aby pro vás výlet měl smysl, proto si raději necháme poradit, sami bychom akorát bloudili a neviděli nic.

Do Oranienburger Straße dojíždíme kolem pátý večer. Tacheles poznám na první pohled – zaprvý jsem viděla spoustu fotek, zadruhý je to jediný pokreslený a poničený dům v okolí. Kolem vysedává parta Němců a krom nich i spousta turistů s fotoaparáty, což mě trochu překvapí.

Vejdete-li do Tacheles, vejdete do smradu moči a do špíny. Pětipatrová budova, pomalovaný zdi odshora dolu. Trochu mě mrazí, ale jdu po schodech do prvního patra, odkud se výhled úplně změní. Chodba squatu působí jako hezká galerie, spousta dveří vede do spousty dílen umělců, kteří tu přímo před vašima očima tvoří a prezentují svá díla. Na stěnách jsou nápisy „no photo – no problem“, ale jeden z umělců, se kterým se lámanou němčinou bavím a který mě místy provádí, si všimne mého fotoaparátu zavěšeného přes rameno a říká mi, ať si to nafotím.

Poslechnu ho a fotim. Procházim budovou a je tam strašně moc inspirace. Spousta nápadů, úplně jiný Berlín a místo, co mi v Praze tak trochu chybí.

Líbí se mi čim dál tim víc, jdu už sama do druhýho patra, postupně si prohlížim všechno, co se tam za tu dobu vytvořilo. Jsou tam krásný věci, některým nerozumim, některý jsou mi naopak vcelku blízko. Chodí tu krom mne dost lidí, někteří si kupují obrazy, jiní trička, další přispívají do kasičky řízeni heslem „I support Tacheles“ všude na stěnách.

Projít domem mi trvá přes hodinu. Venkovní prostory jsou výstavou děl z metalu. Výhled z okna v Tacheles je promyšlený, budovy okolo jsou pokrytý street artem různých autorů. Odcházim až večer, obohacená množstvím internetových adres, co mi umělci dali, a nápadů, co mi předali taky oni, akorát mlčky.

Zanedlouho Berlín opouštíme. Zpátky směr Praha jedem s nohou co nejvíc na plynu, unavení, ale spokojení. Ojrotrip končí a vlastně skoro hned doufám, že nějaký zas brzo bude. Improvizovaný výlet se povedl. A líbil. I Kerouacovi by se líbil.“

Hodně se změnilo
Chvíli to trvalo, ale našla jsem sešit s poznámkama z loňskýho ojrotripu – výletu, na kterym jsem poprvý v životě viděla Tacheles.

Původně obchodní dům (1909–1914), později Dům techniky (od 1928), od počátku 30. let sídlo SS. Za druhé světové války byla budova rozbombardována a roku 1990 se sem nastěhovali umělci. Zachránili tak dům před plánovanou demolicí. Postupně místo předělávali, dvaadvacet let se tu tvořilo.

Od tý doby, co jsem tam poprvý vešla, se toho stalo hodně. Roku 2008 zkrachoval majitel – Fundus-Gruppe – a umělecký squat přešel do správy HSH Nordbank, která se poslední čtyři roky snažila umělce vystěhovat. Psalo se, že v centru města něco takového nemá co dělat. Psaly se ale taky články, že Berlín ztratí svou uměleckou duši, která denně lákala stovky návštěvníků. Že je Tacheles kulturní památka.

A byla. Dokud se čtvrtého září nevystěhovali i ti poslední umělci a dokud z jejich úst nepadla věta: „Ustupujeme moci“.

Vyklizení a předání prostor proběhlo mírumilovně. Doprovázely je symbolické protesty a umělecké performance, zinscenován byl smuteční pochod za squat, hudebníci vyhrávali.

A co bude dál?
Tacheles byl klubem, kavárnou, galerií, místem střetu subkultur. Byl inspirací. Politici tvrdí, že uměleckým centrem zůstane, otázkou je, za jakou cenu a jak drahým. Skupina bývalých squatterů plánuje zřídit „exilový Tacheles“ v berlínské čtvrti Neukölln v klubu Cube, 14. září tam měla být zahajovací party. Pouze několik málo umělců chce podniknout další právnické kroky. Všichni ale svorně vyžadují odstoupení berlínského starosty Klause Wowereita a státního tajemníka pro kulturu André Schmitze z funkcí. Své pokračování našel umělecký dům ve virtuální podobě – umělci společně s programátory vytvořili online 3D galerii (http://art-center-tacheles-berlin.berlinin3d.com/). Jako avatar postavička můžete procházet domem i okolím, zúčastňovat se koncertů, výstav, party a jiných událostí, a dokonce si popovídat (tedy zachatovat) s ostatními návštěvníky. Nápad zajímavý, útěcha mizerná. Kéž by se půda klubu Cube ukázala umělecky úrodnou!

autorky: Seda Dzholdosheva, Martina Lupínková