V pátek 5. dubna se v brněnské Moravské galerii konalo mezinárodní sympozium Žít s obrazy: Artotéka jako možný způsob prezentace současného umění a edukace. S příspěvkem vystoupili účastníci z Česka, Rakouska i Německa, a díky tomu mohli posluchači i přednášející snadno porovnávat přístupy jednotlivých zařízení a poučit se z jejich zkušeností. Celá akce však, zejména v rámci naší republiky, spíše nastolila zajímavé otázky, než že by přinesla jednoduchá řešení. Jaké otázky to byly? A existují na ně odpovědi?

Co je to vůbec artotéka?
Už v definici artotéky může nastat trochu chaos. Zatímco u nás si představujeme artotéku (pokud vůbec) spíše jako součást knihovny, která půjčuje publikace o umění, plakáty či reprodukce, u našich rakouských a německých sousedů se tato představa posunula. Artotéky v zahraničí zejména půjčují originální obrazy, kresby a grafiky, a fungují tak jako služba, která dokáže lidem přinést do domova dílo, které by si jinak třeba nemohli dovolit. Zároveň artotéky (a to ve větší či menší míře i tady u nás) organizují doprovodný program pro veřejnost, jako jsou diskuze, kurzy malování pro děti a dospělé, návštěvy uměleckých ateliérů či výstavy ve vlastních prostorách, čímž přímo i nepřímo plní i další funkci, a tou je podpora žijících výtvarníků.

Jak to vypadá s artotékami v České republice?
V současné době jsou u nás pouze tři veřejné artotéky (například v Německu je jich přes sto dvacet na zhruba sedminásobek obyvatel), každá s výrazně odlišným přístupem a programem. Začněme tou nejmladší, založenou v roce 2017, a to v rámci uměleckohistorické knihovny Moravské galerie v Brně. O té na sympoziu promluvila PhDr. Judita Matějová, vedoucí knihovny, a také Mgr. Táňa Šedová, organizátorka akce a iniciátorka vzniku brněnské artotéky. Ta se svou podobou nejvíce blíží zahraničnímu modelu; též vznikala za podpory již etablovaných zahraničních zařízení; vídeňského muzea a artotéky MUSA a Artothek Köln v Kolíně nad Rýnem. Svou sbírku buduje z děl současného umění, které chce přiblížit lidem, ať už možností výpůjčky, či v rámci doprovodných programů. Depozitář je zatím rozsahem spíše menší, nabízí kolem stovky děl, která lze vyhledávat a vybírat v přehledném internetovém katalogu (www.artoteka.moravska-galerie.cz).

To artotéka v Plzni, založená v roce 1996, funguje na zcela jiném principu, a promluvila o ní Mgr. Kateřina Zvěřinová, koordinátorka kulturních činností a projektů města Plzně. Artotéka totiž spadá přímo pod magistrát a jejím posláním je podporovat a propagovat umělce z Plzně, potažmo z celého Plzeňského kraje. Artotéka tedy nakupuje vytipovaná díla a shromažďuje je do sbírky. Některá díla pak vystavuje v prostorách města, poskytuje je na výstavy galeriím či je zapůjčuje pracovníkům úřadu, aby si obohatili kancelářský prostor. Služba široké veřejnosti je tedy omezená a jedná se spíše o mecenášskou činnost.

Nakonec je tu artotéka nejstarší, založená již v roce 1983, která se nachází v Praze na Opatově a je součástí Městské knihovny. Poskytuje návštěvníkům možnost půjčit si literaturu či periodika zaměřená na umění a dále grafiky (těch má ve sbírce kolem tří tisíc kusů) a reprodukce obrazů českých i světových výtvarníků (kolem sedmi tisíc položek). O pražské artotéce mluvila na sympoziu Mgr. Jana Jindřichová, vedoucí devíti poboček Městské knihovny v oblasti Jih, které zahrnují i tu opatovskou, kde se nachází i artotéka. V rámci sympozia padl logický dotaz, proč artotéka nepůjčuje i originální obrazy; je-li to otázkou koncepce, nedostatku peněz či je v tom něco jiného. Bohužel, odpovědí bylo pouze to, že paní Jindřichová vlastně neví, proč tomu tak je. Je také škoda, že Městská knihovna v Praze nedovoluje artotéce mít vlastní webové stránky, protože „se snaží o jednotný styl v rámci knihovny“, což nezní úplně jako relevantní argument vzhledem k dnešním technickým možnostem. Z hlediska propagace pak je to vyloženě tristní, obzvlášť proto, že „často ani lidé, kteří bydlí o dva bloky vedle, o artotéce nemají tušení“, jak Jana Jindřichová uvedla. Několik možných vysvětlení této záhady, tedy proč Městská knihovna nepropaguje artotéku efektivněji, nabízí má pozdější návštěva na Opatově. Reprodukce děl světových mistrů, které jsou na místě k prohlédnutí, ve většině případů dosahují zhruba kvality obyčejných plakátů a grafiky tratí na svém působení zásluhou desítky let starého rámování. Co hůř, nějaká podoba kurátorského vedení, které by zde člověk očekával, stručně řečeno neexistuje. Ač čas běží, pražská artotéka téměř zcela zůstala v osmdesátých letech minulého století, v době, kdy většina lidí nemohla svobodně cestovat a vidět originály v galeriích a muzeích, v časech, kdy neexistoval internet se zásobou kvalitních fotografií uměleckých děl. Na druhou stranu je třeba říci, že alespoň v něčem se artotéka na Opatově snaží zapojit do dnešní doby, a tak pořádá každý měsíc výstavu současného výtvarníka a také zajímavé přednášky o umění pro veřejnost.

Má koncept artotéky v dnešní době své místo? A v jaké podobě by artotéka mohla nejlépe fungovat?
Sympozium Žít s obrazy bylo v podstatě krátkým, a pouze částečným přehledem toho, jaká je situace artoték u nás a u sousedů. Nepřineslo tudíž příliš mnoho vizí toho, jak by se mohlo toto odvětví služeb pro veřejnost dále rozvíjet. Táňa Šedová potvrdila, že setkání bylo jedním z prvních kroků, jak navázat bližší kontakt a případnou spolupráci i s ostatními provozovateli artoték v Česku. Otázkou zůstává, jak podpořit či přetvořit ty současné artotéky a jakým způsobem či jestli vůbec iniciovat vznik nových. Důležité je zodpovědět si několik základních dotazů: Jak by měla vypadat artotéka 21. století? Co všechno by měla nabízet svým návštěvníkům, aby o její služby byl zájem i v menších a středních městech, kterých je na našem území většina? Kdo zaštítí artotéky?

Je totiž pravda, že provoz artoték tak, jak je známe dnes, v podstatě nutně potřebuje podporu větší organizace či minimálně větší kapitál v pozadí, ať už jde o finance, nebo o odborné pracovníky zajišťující obsah artotéky a její program. Jen díky tomu mohou být zabezpečeny technické náležitosti, jako například pojištění děl, jejich vhodné uchovávání a také důvěryhodnost organizace pro návštěvníky a umělce či sběratele, tedy potencionální dárce děl (například jen ve vídeňské MUSA jich získali prostřednictvím darů zhruba dva tisíce).

Důstojné řešení osudu artoték v České republice proto podle mě spočívá zejména v rozšíření povědomí o tomto konceptu. Jen tak bude možné, aby se sešel dostatečný počet zapálených a erudovaných hlav, které artotékám umožní smysluplný a zdravý život, či dokonce růst. ∞


text: Martina Cihlářová