„V Londýně bych natrvalo nemohl žít,“ řekl Andrew. Pochází z vesnice u Belfastu a v Londýně pracuje. „Londýňané jsou studení čumáci, soused nezná souseda, lidi jsou tu odcizení.“ V první moment mě to trochu zarazilo. Cože? Vždyť všichni jsou takoví zdvořilí, ochotní, to by se měl přijet podívat k nám do Čech, jak to vypadá, když se lidé konstantně tváří, jako by kousli do citronu. Ale pak mě napadlo – opravdu je to tak? Co já jako náhodný turista můžu vědět?

Hlavní město a regiony. Věčné téma, aktuální snad všude na světě. Slováci mimo Bratislavu tvrdí, že bratislavský přízvuk zní arogantně. Berlínský irituje obyvatele mimo Berlín a tokijský lidi mimo Tokio. A říct v Brně, že se vám líbí Praha, znamená stát se terčem nevraživých pohledů. Při nejlepším.

Se směsí nechápavosti a předpojatosti se ohlížíme mimo „vlastní region“ často. Znám člověka, jehož celý život se vlastně odehrává na ploše jedné městské čtvrti v Praze. Od školky po současné zaměstnání se jeho akční rádius rozšířil pouze o několik ulic. Vytáhnout paty dál za Prahu pak pro něj představuje cestovatelský oříšek srovnatelný s výletem do tajgy. Vždyť za Českou Třebovou už začíná Asie! Pro dost mých moravských známých je zase nepochopitelné, jak můžu žít v Praze, „v tom hluku, v tom chaosu, a hlavně mezi těma namyšlenýma Pražákama!“

Jako si někteří patriotičtí emigranti zachovávají knižní češtinu, existují i v Praze ostrůvky pravověrných Moraváků. Jedna z jejich řad na mě onehdy nevěřícně zírala, když jsem v hovoru použila slovo „brejle“. Brejle?! Jak něco takového vůbec může vypustit Moravačka z pusy? Od brejlí už je jen krůček k tomu nejhoršímu a nejpražáčtějšímu, co může ucho člověka vyrostlého na východ od Devíti křížů vůbec zaslechnout, a sice k magickému slovu „viď“. Jak jej vyslovím, je se mnou ámen.

My Moraváci máme totiž v Praze speciální misi. Vypadá to, že jsme tu kvůli práci, nebo protože se nám tu prostě líbí a nechceme pryč. I Franz Kafka přece psal, že Praha jen tak nikoho ze svých spárů nepustí, ale každého se snaží k sobě připoutat. Skutečnost je ale trochu jiná a už je načase ji vynést na světlo světa. Úkol Moraváků v Praze je infiltrovat do místního uši tahajícího dialektu ty správné výrazy. Až zvítězíme, budou se v Praze světla zásadně rožínat, polévka se bude nabírat šufánkem a po ulicích budou jezdit pouze šaliny. Však jenom počkéte!