Seděl jsem v kavárně a nervózně žmoulal noviny, které jsem nečetl. V ruce jsem měl tužku a na stole položený zápisníček, do kterého jsem nic nepsal. Přesto jsem vypadal, že mám dost práce, že jsem zaneprázdněn. Byla to vlastně pravda. Mou mysl zaměstnávala jediná myšlenka. Myšlenka na Annu. Na dívku, která je krásná a na kterou tu čekám. Tuhle ženu jsem znal už léta, věděl jsem o ní tolik věcí, že jsem si častokrát říkal, jestli to není na škodu. Měli jsme spolu důvěrný vztah, ona byla o něco důvěrnější. Přeci jen z mé strany fungoval jakýsi stud. Při našich vycházkách, které jsme často vykonávali, jsem byl pověřen nošením jejích hygienických propriet. Jednoho dne mi dala do baťohu své tampóny a řekla něco jako že na mě je spolehnutí, že ona často zapomíná. Přišlo mi to docela divné. Ona ale taková je, spontánní, bezstarostná a potrhlá. Nakonec jsem si řekl, že je to od ní vcelku důvěrný akt, který má svůj význam. Intimní význam.

Přišla za chvíli. Políbila mě na tvář. Sedla si a smála se. Měla jako obvykle dobrou náladu. Za to já kouřil jednu za druhou a sbíral odvahu ke svému proslovu plnému pravdy. Normálně netrpím problémy s komunikací, ale pokud mám být upřímný a bez vytáček mluvit o svých citech, tak s tím je problém. Nevěděl jsem jak začít, ale ta touha ulevit sám sobě, dostat to ze sebe byla tak velká, že bylo zbytečné se ji bránit.

„Kdybys to náhodou netušila, nebo ti to nedocházelo, tak já tě miluju. Je to naprosto jednoduchý a já to tak cítím…Takže, asi tak…,“ řekl jsem.

Oddychl jsem si, měl jsem ze sebe radost, že jsem svůj strach překonal. Sice můj proslov nebyl bůhvíjak nápaditý a originální, ale na druhou stranu i přímočarost má své kouzlo. Kavárnou zněl pomalý jazz, přítmí dávalo pocit intimity a milenecké páry u stolů se nalévaly levným vínem. Hleděl jsem na Annu, čekal na její odpověď, na reakci, na výraz její tváře. Marně. Stále se usmívala. Stále měla ve tváři ten stejný úsměv, se kterým přišla. Nedokázal jsem s ní sdílet její klid. Měl jsem potřebu něco udělat, něco říct, začít žonglovat se svíčkami na stole, například. Zvedl jsem se od stolu a šel k baru, kde jsem si objednal panáka vodky. Aby to nevypadalo, že trucuji, tak jsem ho do sebe kopnul a rychle se vrátil k Anně. Byl to moment, ale pomohl.

„Ty jo, vidíš toho kluka s tou holkou u vedlejšího stolu?“ zeptala se Anna. „Von ji normálně hladí prsa a vona mu šahá mezi nohy. To je děsný…“

Kroutila hlavou a přitom se tiše smála. Je sběratelkou a hledačkou podivných situací, ostatně stejně jako já, a tahle situace přesně taková byla.

„Hmmm, to je fakt divný,“ odpověděl jsem. „To se sem moc nehodí, co? Jako erotickej klub to tady teda nevypadá.“

„To teda ne, ale zas na druhou stranu proč ne…,“ zakončila chápavě Anna.

Byl jsem rád, že jsme zamluvili mlčení. Že se vzniklá bariéra hned zas prolomila. Ani jsem nepomyslel na to, že na mé vyznání nijak nereagovala. Neměl jsem jí to za zlé. Je pravda, že jsem se cítil trochu trapně, ale její nakažlivý smích mne ujistil, že vše je v nejlepším pořádku. V ten okamžik jsem vlastně ani víc nechtěl, důležité pro mne bylo, že jsem byl s ní.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.