„Dneska je vernisáž mýho kamaráda,“ ozývá se ze sluchátka Annin hlas. „Může to bejt zajímavý. Von je podle mě celkem dobrej. Bysme mohli jít, ne?“

„No já nevím, ještě musím něco dělat,“ řekl jsem. „Mám nějakou práci. V kolik to je?“ Byl jsem jako obvykle nadšený, že mi Anna volá. Ale nechtěl jsem znít tak, aby mou radost poznala. Předstíraný ležérní nezájem, to je můj životní postoj. Projevovat city je totiž slabost, za kterou se platí, jak jsem někde četl.

„Je to od 7. Mohli bysme se sejít v 6. a jít třeba na pivo, co myslíš?“ ptala se Anna.

„Tak to by snad šlo, dáme si ještě vědět, už musím končit,“ odpověděl jsem a položil sluchátko.

Ze saka jsem si vyndal krabičku cigaret, sebejistě si s ní pohrál a zapálil si. Přemítal jsem, co asi Annu vede k tomu, že mi vždycky zavolá a zve na kdejakou kulturu. Jasně, vysvětloval jsem si to tak, že tentokrát mi padne kolem krku a s pláčem se mi vyzná ze svých citů. Takhle jsem si to maloval pokaždé, když mi zavolala. Je divný, že tento pocit naděje mě nikdy neopustil, ani neomrzel.

Pokaždé, když jdu na schůzku s Annou, tak se těším na její úsměv. Na její pozitivní náladu, která ji neopouští a kterou rozpouští mé chmury a pochybnosti, jež mne zužují. Ona je pro mě ostrovem důvěry, energie a lásky.

Seděla v hospodě a četla si. Přišel jsem k ní a políbil ji na tvář. Usmála se.

„Co čteš?“ zeptal jsem se.

Otočila na mě hřbet knihy, byl to Londonův Tulák po hvězdách.

Na tváři mi uvízl úsměv. Tuhle knížku jsem jí totiž dal já. Měl jsem radost, že ji čte.

„Jsem dneska viděla supr film. Sedmikrásky, od Chytilový…,“ řekla Anna.

„Jasně, to znám. Česká nová vlna…,“ řekl jsem, „Ty dvě holky tam jsou dost ujetý, co?“

Anna přitakává a zapaluje si cigaretu.

„Voni si tam hrajou s těma chlapama moc hezky, co? Neříká ti to něco?“ zeptal jsem se a usmál se na ni.

Měl jsem zároveň i trochu obavy, abych se ji nedotkl. Ale ona není tak vztahovačná jako ostatní a nechybí ji nadhled.

„Prosím tebe, co to říkáš? To je zas nějaká blbost!“ odpověděla s úsměvem.

Existovalo mezi námi zvláštní pouto, souznění a jistě i určitý druh lásky. Z rozhovorů s ní jsem znovu a znovu nabýval pocit, že má láska k ní bude jednou opětována.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.
Předchozí díl zde.