Říká se, že sytý hladovému nevěří. Možná bych si tak mohla vysvětlit obecnou tendenci lidí dnešní doby k přejídání.

Kvůli nasycení a protože nechci, aby mi lidé nevěřili, navštěvuji restaurace, kde se za paušální cenu můžu přejíst až k prasknutí (tzv. all-you-can-eat), účastním se kuchařských kurzů (ať už fyzicky, nebo sledováním televize či DVD) a neváhám utratit půl výplaty za exotické suroviny.

Přísloví ale nemusí platit jen o jídle. Existuje nespočet akcí, jež k nezřízené konzumaci přímo vybízejí, a to v mnohem větší míře, než by bylo zdrávo. Ne vždy vše musí skončit tak tragicky jako ve francouzském filmu, jehož název se shoduje s tématem tohoto čísla Pecky. Moc dobře se ale znám a vím, že nechat se strhnout k něčemu, co jsem původně vlastně ani nechtěla, nebývá až tak těžké. Příkladem nechť jsou různé veletrhy módy a designu (CODE:MODE, DesignSUPERMARKET, Cakebreak atd.), nejrůznější trhy, blešáky, hrabárny, ale třeba i obyčejná procházka nákupním centrem. Dřív nebo později si začnu všímat nastražených lákadel a odtud už vede jen velmi krátká cesta k otevření peněženky. Potíž je, že lákadla jsou nakumulovaná jedno na druhém, takže peněženku otvírám a zavírám, až se mi v ní prohání dokonalý průvan. Naštěstí igelitky mají omezenou nosnost, kreditka limit a pozornost také neudržím věčně.

V přeneseném smyslu pak za podobné akce, festivaly obžerství, považuji třeba i filmové a hudební festivaly, Noc reklamožroutů, ale i přehrávku lidové školy umění. Je toho sice až příliš, ale prostě mi to nedá. Důvod je ale vždy stejný: Přece když už jsem tady / No přece když už jsem zaplatila / No přece když už…

Můžu nad podobně neuvážlivým jednáním samozřejmě kroutit hlavou a tvrdit, že mám dostatečně silnou vůli, že jsem přece svéprávná, anebo že znám vlastní finanční strop. Jen co ale začne působit moc reklamy, marketingových fíglů, tlaku okolí, davové psychózy, jdou často rozumové úvahy stranou.

Porevoluční generace se spíš usmívají nad nostalgickým žehráním svých předků na časy minulé, kdy byl nedostatek všeho a lidé byli rádi, že mohou mít to, co je. Dnes je naopak všeobecný přebytek, až oči přecházejí. Snažím se krotit svou přirozenou rozežranost a držet svou marnivost na uzdě. Nejen v jídle a nejen v nakupování. Zkušenost říká, že všeho moc škodí a čím je požitků méně, tím bývá vychutnání kvality intenzivnější.

Anebo ne. Víte co? Nechám se inspirovat výše zmíněným dekadentním filmem a půjdu do toho naplno! Chce to důkladnou přípravu: nastuduji si programy divadel, kin, galerií, tančíren a naplánuji si během příštích týdnů minimálně dvě tři kulturní akce denně. Víkend nevíkend. To by bylo, aby mě to neporazilo! A co může být stylovější a originálnější než smrt předávkováním kulturou? 