Letná je místem setkávání, rájem skejťáků i zajímavým místem pro trávení volného času. Slučuje park s proudícím tepem města. Kdo by neznal Metronom, který nad Prahou plyne svým tempem a pozoruje dění. Ale nebylo tomu tak vždy. Podívejme se na historii a přeměnu tohoto místa.

Svah nad Vltavou směrem na Letnou je sám o sobě dominantním místem. Pod tlakem se tu odehrál jeden z nejradikálnějších ideologických projevů socialistického režimu. Místo bylo vybráno pro výstavbu ve své době největšího sousoší v Evropě – pomníku generalissima J. V. Stalina. Tento mohutný kolos, který navrhl Otakar Švec v 50. letech 20. století, trčel nad Prahou z 15 metrů vysokého podstavce. Mužské a ženské postavy, které na něm byly umístěny v řadě delší než 22 metrů, měly znázorňovat „kult osobnosti“. Vpředu jim vévodila postava Stalina, který se stal, jako jeden z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva, dominantním prvkem panoramatu Prahy. Dovedete si to představit? Skulptura velká jako pětipatrový dům. Ačkoliv byl pomník skvěle řemeslně proveden, jednalo se o velkou propagandu. Místo úcty, kterou měl monument vzbuzovat, byl lidmi posměšně, ale výstižně nazýván „Fronta na maso“. Smutnou událostí, která se stala ještě před odhalením, byla sebevražda obou manželů Švecových. Schválně do soutěže navrhli takovou ohavnost, o níž mysleli, že nemůže zvítězit. Soutěž nechtěně vyhráli, ale pak neunesli skutečnost, že bude jejich jméno spojováno s něčím tak zrůdným.

Pražany nenáviděný pomník, který měl dominovat Praze na věky, dostal svůj prostor na dobu pouhých (nebo dlouhých) sedmi let. Po Stalinově smrti a odhalení jeho strašných zločinů (například organizování genocidy ukrajinského obyvatelstva) bylo rozhodnuto tento monument zlikvidovat. Velmi technicky náročná a problematická demolice pomníku proběhla v roce 1962 za pomoci dvou tisíc kilogramů trhaviny. Kusy žuly prý létaly až k Vltavě. Zbouráním pomníku skončila jedna z etap historie tohoto místa. Mohutný opuštěný podstavec čekal jako motýl v kukle na lepší časy. Mimo občasné recesistické snahy od té doby halila místo prázdnota až do počátku 90. let 20. století.

Stroj času nad Prahou
Až v roce 1991 u příležitosti Všeobecné československé výstavy byl význačným sochařem Karlem Vratislavem Novákem vytvořen nám již dobře známý pohyblivý objekt „Stroj času“. Jelikož připomíná slavný vynález Johanna Mälzela, ujalo se označení „Metronom“, ačkoli mechanická konstrukce je úplně jiná. Tříboký jehlan nese kyvadlo s výkyvem šedesáti stupňů. A rovnováhu zajišťuje dvoutunové vahadlo. Díky velkolepé výšce 25 metrů se tato plastika stala novou součástí panoramatu Prahy. Plynule odklepává rytmus doby, ve které žijeme, i když původně vznikla jako dočasná stavba. „Metronom“ dodal Letné, podle mého názoru, šmrnc a podtrhl svým pohybem symbolickou podstatu času a doby.

Pod pomníkem je obrovské podzemí. Původně mělo sloužit jako Stalinovo muzeum. Ovšem nakonec se toto místo stalo spíše jeho symbolickým hrobem. Drtivá většina trosek z pomníku byla totiž nahrnuta dovnitř. Přesto během minulosti prostor zaznamenal několik zajímavých kulturních událostí. Vysílalo odtud například první nezávislé rádio Československa s názvem „Rádio Stalin“, později přejmenované na Radio 1. Poukazovalo tak svým umístěním na svobodu vysílání. Po roce 1989 byl prostor využit také jako rockový klub, kde hrály undergroundové kapely. Nakonec bylo ponecháno ladem, a prostory jsou až na výjimky zcela uzavřeny. Co bude dál?

Tim Burtonův „Přízrak“
V poslední době nejen ten, kdo Letnou pravidelně prochází, ale i ti, kteří tu jsou poprvé, si mohou všimnout zavěšených bot na drátu propojeném s kyvadlem. O tom, co tyto zavěšené boty na tkaničkách znamenají, se vede nejedna internetová diskuse. Můžete se dočíst například, že jde o rituál prvního pohlavního styku, nebo že se jedná o boty zemřelých, kteří nás opustili. Jednou z variant symboliky visících bot je i označení místa, kde se prodávají drogy. Ale to se týká spíše Los Angeles, kde takto označených míst je přes několik desítek. Podle mého názoru jde nejpravděpodobněji o klasický projev street artu, inspirovaný světovými autory. Podobným případem je třeba házení bot na stromy a větve, které se vyskytuje v celých Spojených státech a Kanadě. Jde o snahu zničit jednotvárnost, ale i pobavit kolemjdoucí. Líbí se mi, že i po několikerém odstranění se boty objevují znovu. Připomíná to scénu z filmu Tima Burtona „Velká ryba“, kde je zavěšenými botami označený vstup do městečka „Přízrak“, ve kterém lze na chvíli uniknout z dohledu světa. I já si říkala, že tam nějaké kecky hodím. Jen tak, pro radost. A odejdu bosa. Vždyť i tak malými výstupy ze stereotypu se můžeme na chvíli stát součástí podivuhodného příběhu, na chvíli poeticky zastavit čas, přestože nezadržitelně plyne. Historická proměna letenského pomníku je toho důkazem. ∞