Jako by se najednou zastavil čas. Tam, kde dřív bývaly davy lidí užívající si zábavu, je prázdno. Tam, kde po většinu dní vládl chaos, není nikdo. Sály kin jsou prázdné, stejně tak galerie, kluby, divadla, ale i samotné ulice. Namísto plných diářů plných akcí se veškerý život odebral z ulic a z měst a přenesl se dovnitř našich domů. Celý svět, jak jsem ho znala, najednou není a je přesunutý do virtuálního prostoru.

Všude neustále čtu o tom, jak je současná situace špatná. Pro nás, pro umění, pro budoucnost. Ale co když se na to podívám z druhé strany? Dá se v dnešní situaci spatřit pro budoucnost něco optimistického? Lze najít něco podobného v historii?

Umění vždy reflektuje danou dobu a společnost a odráží vždy jeho současnou politickou i společenskou situaci, nebo kteroukoliv jinou, u které je to zrovna potřeba. Nemůže tomu být jinak v případě současné krize. Nemůžu si stěžovat, že umění strádá, když strádám i já, současné umění je vždy odraz nás samých a toho, co se kolem nás děje.
Aby mělo umění alespoň nějakou šanci přežít, přesunulo se do online prostoru spolu s námi. Galerie jsou sice prázdné, ale online výstavy probíhají. Divadelní sály zůstaly pusté, ale na divadelní hru se podívat můžeme. Kluby jsou zavřené, ale koncert si přesto doma pustíme. Myslím, že žádný umělec by nikdy dřív na takovouhle hru nepřistoupil. Přímý kontakt s diváky je pro většinu umělců klíčový, díky němu si navzájem přenáší atmosféru a tvoří dílo spolu s divákem. Ačkoliv si můžu zdarma prohlédnout nejzajímavější galerie světa, podívat se na divadlo či pustit si film z pohodlí domova, je zde rozdíl v tom, že zážitek není úplně stejný. Chybí mu atmosféra a kouzlo okamžiku, po vypnutí obrazovky se ten zážitek zdá být skoro až nereálný a spíš jako simulace než skutečná realita. Může být ale přesun do online prostoru i k něčemu dobrý? Jak umění reagovalo na předchozí velké krize z minulého století?

Předchozí nouzové stavy
Po každé větší krizi došlo v umění k rozkvětu. Často teď slyším, že současná situace je jedinečná a s žádnou takovou se lidstvo nesetkalo a že současný stav připomíná stav válečný. A jak tedy vypadal vývoj umění po předchozích nouzových stavech?
První světová válka byla největší válka, kterou lidstvo do té doby zažilo. Celá společnost byla otřesená. Ve výtvarném umění tak vzniklo hnutí dada, hnutí hravé, hnutí bez jakéhokoliv smyslu. Dadaismus vyjadřoval strach z války, zmatení a také byl něčím novým, co svět ještě neviděl. Postupně se umění obohatilo i o předměty, které by dříve za umělecké považované nebyly ať už to byly obrácené pisoáry nebo jízdní kola. Vystavovat se tedy začalo i ve veřejném prostoru, stíral se rozdíl mezi uměleckým a neuměleckým. Pro mnoho lidí nesmyslné, ale umělci tak vyjadřovali nesmyslnost války. Rezignovali na do té doby tak zaryté estetické funkce umění, stejně jako lidstvo tenkrát rezignovalo na svou lidskou stránku.
Uplynulo ani ne třicet let a byla tu válka mnohem větší a mnohem horší. Umění poté znovu rozkvetlo. Paradoxně tomu pomohla rezignace, ať už na dosavadní hodnoty tak tradiční způsoby tvorby výtvarných děl, ale také na co nejpřesnější vyjádření reality. Najednou umělcům stačily tvary, obrysy a barvy. Vzniklo abstraktního umění, ke kterému se váže nespočet uměleckých stylů. Od té doby umění přestávalo jen replikovat skutečný svět, ale místo toho ho zjednodušovat nebo ho prezentovat jinak než jak bylo do té doby zvyklé.
Na druhé straně ale umění od znázorňování skutečného světa neupustilo, podněty k tvorbě umělci čerpali z tématu holocaustu a ten se objevil ve všech druzích umění. Naopak tady je kladen velký důraz na realističnost a co nejvěrnější zpracování reality, ať už přímo osobní zážitky nebo jen zprostředkované. Taktéž vznikla spousta knih, výtvarných děl či filmů s poválečnou tématikou, tématem propagandy a u nás i vlivu komunistické strany.

Nová krize 21. století
Co se stane teď? Jak zareaguje umění na tuto novodobou krizi, kdy se opět zdá být vše ztracené? Umění bylo vždy pro všechny, ale zdaleka ne všichni ho aktivně začleňují do svého života. Co když přesun do online prostoru naučí umění i kulturu lépe se v něm pohybovat a být tak mnohem dostupnější pro širší spektrum lidí? Stejně jako se umění rozšířilo z galerií do veřejného prostoru, rozšíříme ho my teď do prostředí virtuálního? Umělec, který performuje na kameru, cítí, že zážitek je jiný, přestože dělá to samé, co by dělal jakýkoliv jiný normální den. Překonávání těchto hranic a bariér, ke kterému by za normálních okolností nedošlo, mohou vést k začátku něčeho trochu jiného. Umění se vždy adaptovalo s dobou, tak proč by nemohlo i teď?

Současné umění před současnou krizí nebylo jednotné, tohle téma spojuje všechny. Rozhodně mým úmyslem nebylo situaci zlehčovat, jenom si myslím, že je třeba si připomínat, že jsme zvládli i předchozí krize, po čase zvládneme i tuhle a můžeme se těšit na nové impulzy nejen v uměleckém světě. Všeobecný strach, že mnoho věcí zanikne, je oprávněný. Přesto zde existuje i vidina pozitivní budoucnosti, kde se máme na co těšit. Možná se časem dočkáme pozitivní změny jak u jednotlivých umělců, tak v celém našem dosavadním chápání umění, kdy někdo v době, kdy je veškeré umělecké dění pozastaveno, přijde s něčím novým a neobvyklým, díky kterému bude moct umění pak znovu rozkvést, jako se tomu stalo už dříve.

autorka: Barbora Pavlů