Sebevědomí je dost podstatná věc pro každého, kdo studuje umění. Studovat na FaVu je něco úplně jiného. Najednou máte absolutní svobodu v tom, co děláte. Je těžké se s tím naučit pracovat.

Studujete Tělový design na FaVU v Brně. Proč jste se rozhodla studovat právě tento obor? Kde se zrodila myšlenka studovat právě Tělový design?
Na FaVU studuji už šestým rokem. Původně jsem se hlásila na obor Produktový design. Po prvním kole přijímacího řízení mi ale volali, že by mě do druhého kola chtěli na obor Volná tvorba v sochařství, kam jsem se dostala. Tady jsem si ale nerozuměla s vedoucím, což je při studiu velice důležité, takže jsem po prvním ročníku přestoupila na Tělový design. V té době to pro mě bylo lepší a věděla jsem, že tam budu mít více pochopení a podpory. Lepší zázemí pro mou tvorbu.
Dostat se na FaVU není jednoduché. Vzpomínáte si, jak probíhalo výběrové řízení? Kolik studentů je v ročníku?
Přijímačky na Favu probíhají dva dny, první den jsou společné úkoly, kdy se většinou modelují sochy a kreslí portréty, pak následuje test z kulturního přehledu. Druhý den probíhá v ateliéru s vedoucím. Jsou zde zadané ateliérové úkoly. Už na přijímačkách jsem dělala instalaci z oblečení a pojala jsem to přes oděv, postupně jsem se k této myšlence začala znovu vracet takže se mi to tak hezky uzavřelo. Většinou jsou přijati tři studenti, ale liší se to obor od oboru a po prvním ročníku se to dost protřídí.

Studovala jste na gymnáziu, FaVU je něco úplně jiného, v čem?
V čem myslíte, že je FaVU jedinečná?
Byla jsem na konzultacích v různých školách a FaVU pro mě byla nejlidštější. Řekli mi na čem mám zapracovat, přístup byl úplně jiný. Má to tam tu správnou a jedinečnou atmosféru. A také je to o tom, že člověk na FaVU dostává volnost a je to na něm, jak ji uchopí. Je to hodně jiné, najednou nemáte zadané úkoly a máte totální svobodu v tom, co budete dělat. Je těžké se s tím naučit pracovat

Byla jste na stáži v muzeu Van Abbe ve městě Eindhoven na jihu Holandska, ale musela jste ji kvůli koronaviru přerušit. Jak tuhle zkušenost hodnotíte?
Stáž byla skvělá, i když krátká. Měla jsem možnost pracovat na velkém projektu izraelské umělkyně Yael Davids: A Daily Practice. Pracovala jsem přímo s umělkyní, s kurátorem výstavy, v produkci, pomáhala jsem také s doprovodným programem k výstavě. Stihla jsem si toho vyzkoušet opravdu hodně i za tak krátkou dobu. Jsem za tuto možnost moc vděčná. Doufám, že se ještě do Holandska dostanu, než výstava skončí. Je to opravdu zajímavý projekt, který narušuje zajeté fungování instituce.
Vím, že vždy když se v Eindhovenu objevím, můžu do Van Abbe vždy na návštěvu. A kdo ví, třeba se tam ještě na nějaké stáži objevím. Pořád mě práce v této instituci láká, je to jedinečné místo.

Čtyřiadvacetiletá Vendula Kolářová je původem z Opavy, nyní studuje na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (FaVU). Je velice talentovaná a své práce vystavuje nejen v Česku, ale i v zahraničí. Kromě toho v září spolupracovala s Lukášem Krnáčem na přehlídce prezentované na Pražském týdnu módy, nejprestižnější módní události v České republice.


Jak byste charakterizovala svou tvorbu?
Mou práci hezky charakterizovala asistentka našeho ateliéru, když řekla, že dělám stíny reálných věcí. Tvořím hlavně objekty a instalace, na které si člověk může sáhnout.
Ve své bakalářské práci jsem se zaměřila na oděv a vytvářela stín reálného oblečení. To jsem definovala jako prostředek chránící naše těla před okolními vlivy. Oděv je ochrannou vrstvou našich těl. Pokud dojde k jejímu narušení, tělo se stává zranitelným. Všechno jsem šila z tylu, aby se zachovala průsvitnost a křehkost. Oblečení jsem pak fotila v opavské nemocnici, abych zachovala atmosféru projektu.

Co vaše kolekce županů? Ve své magisterské práci jste propojila galerijní pobyt s wellness pobytem, jak tato myšlenka vznikla?
Skrze opavský spolek Bludný kámen jsme byli na rezidenčním pobytu v Praze, kde jsme měli prostor přemýšlet nad galerijním provozem a programem. Často jsme tam řešili to, jaký je problém dostat lidi do galerií se současným uměním. A to nejen tady v Opavě. Lidé mají pocit, že tomu nerozumějí, nemůžou tomu rozumět a že to není nic pro ně. Rozhodla jsem se s touto problematikou pracovat a začala si hrát s myšlenkou, která propojuje galerijní pobyt s wellness pobytem. Wellness pobyty jsou momentálně hodně vyhledávané a lidé na ně jezdí, když si chtějí zaručeně odpočinout. Začala jsem tvořit různé věci, mimo jiné i sama šít župany. Žádný wellness pobyt se neobejde bez ikonické fotky županu, kdy jsem logo hotelu nahradila hashtagem z instagramových fotek a importovala navíc hashtag, který se týkal nejen galerijního prostoru, ale i umění. V županech jsem nafotila kamarády přímo v prostorách galerie. Myšlenka byla taková, že to bude fungovat jako ve wellness hotelu. Do galerie by člověk mohl přijít, půjčit si župan a užít si plný komfort. S tímto projektem vznikla také serie pohlednic, které by mohly sloužit k propagaci galerie. Při obhajobách mé práce jsem župany nabídla i komisi, takže si je mohli užít komfortněji.

Co říkáte na novodobý „trend” udržitelné módy, pracujete s touto myšlenkou také?
Určitě ano. Důležité je soustředit se na myšlenku, jak si vybírat oblečení. Pracovala jsem v obchodě s oblečením a vím, jak tento průmysl funguje. Už jsem mnohem skromnější v tom, kolik věcí mám ve skříni. Ráda chodím do second handů, šiju si vlastní oblečení nebo šetřím na designerské kousky. Spousta lidí si řekne, proč by za ušité oblečení měli dát tolik peněz, když si jej můžeme koupit v řetězci za mnohem menší částku. Sama ale vidím, kolik vybírání látky, střihu a šití zabere práce a času. A přesně o tom to je. Nastavení společnosti se ale začíná měnit a lidé nad touto myšlenkou čím dál více přemýšlejí, a to je jen dobře.

Na začátku září roku 2020 jste spolupracovala s předním slovenským módním návrhářem na Pražském týdnu módy. Kde jste se s Lukášem seznámila?
S Lukášem jsme se seznámili na jedné akci ve Zlíně. Později mě oslovil ohledně spolupráce a já řekla ano, taková příležitost se neodmítá. Mým úkolem bylo na modelech zpracovat tetování a podtrhnout tak Lukášovu kolekci, která se týkala vnitřních démonů. Kreslila jsem přímo na těla modelek, což bylo náročné. Byla jsem z toho dost nervózní, protože jsem nevěděla, co na koho budu kreslit a kolik mi to zabere času. Dopadlo to tak, že jsem několik hodin jen kreslila a nestíhala vnímat svět kolem sebe. Byla to skvělá příležitost a já jsem dostala pozitivní zpětnou vazbu ještě před přehlídkou od samotných modelů a modelek.

Jsou podle vás modely z přehlídkových mol nositelné?
Já si myslím, že ano. Je to o tom, jak moc jsme odvážní. Lidé se v Česku bojí barev, dávají přednost jednoduchosti a černé, ve které se cítí komfortněji. Lidé by se měli naučit jinak přemýšlet. Tak jako se snaží chodit do bezobalových obchodů a nakupovat na farmářských trzích, tak je dobré podporovat lokální designéry. Je dobře, že právě i Pražský týden módy podporuje lokalní umělce z Česka a Slovenska. Já momentálně šetřím na věci od AiM Michaely Hriňové. No a teď mám na sobě ponožky od Lukáše Krnáče.

Co byste řekla o Pražském týdnu módy? Převáděla byste zde ráda jednou i své modely?
Asi ne, tohle není úplně pro mě. Jedná se o prestižní akci a je skvělé, že se umělci mohou někde propagovat. Není to ale tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Návrháři si musejí zaplatit za to, aby tam vůbec mohli být. Je kolem toho spousta starostí. Obdivuji všechny návrháře, kteří to zvládnou. Spousta práce je nejen s kolekcí. Po přehlídce začíná kolotoč. Schůzky, rozhovory, fotografování a především šití a prodej. Ve výsledku si přehlídku sám autor ani neužije.

Kde berete inspiraci? Máte nějaký vzor?
Je to tak trochu klišé, když řeknu, že beru inspiraci ze všeho kolem sebe, ale ono to tak opravdu je. Přímo vzor asi nemám. Mám ale ráda práci Evy Koťátkové, která je momentálně nejžádanější českou umělkyní ve světě. A teď v Holandsku jsem objevila také práci umělkyně pocházející z Argentiny Mercedes Azpilicuety.

Je pro vás estetika v životě nezbytná?
Určitě ano. Svět hodnotíme z vnějšku a estetika k tomu patří. Ale je dobré se koukat i pod povrch věcí, odkud pocházejí, kdo stojí za jejich výrobou.

Děláte také kurátorku výstav, spolupracujete s opavským spolkem Bludný kámen, vidíte to jako výhodu?Ano a jsem za to moc ráda. Přiznávám, že to je občas dost těžké. Bludný kámen a galerie Cella jsou na malém městě a jak už jsem říkala, lidé mají pocit, že současnému umění nemají šanci porozumět.
Letos slavíme 25 let! Připravili jsme spoustu výzev a akcí s názvem Nejméně 25 k tomuto výročí.
Galerie Cella je malý prostor, nejsme státní podnik, nemáme velké dotace, komunikace s umělci je někdy vážně náročná. Píšeme texty, tiskové zprávy, zajišťujeme technické věci i samotnou instalaci. Ale je fajn to vidět i z té druhé stránky, protože si do budoucna já jako umělkyně budu schopna zprodukovat výstavu sama, což spousta umělců neumí, protože s tím nemá takovou zkušenost. A to vnímám jako velkou výhodu.

Dovedete si představit, že by vás práce designera jednou živila? Dokáže se umělec touto prací vůbec uživit?
Už si to dokážu představit mnohem víc. Stáže, kterými jsem si prošla, byly spíše zaměřené na kuratourskou a produkční činnost, takže bych tyto složky, kurátorství a svou uměleckou tvorbu, skloubila nějak dohromady. Navíc mám pedagogické minimum, takže bych klidně mohla i učit. Asi to tedy nebude jen umělecká činnost. Bylo by to ale hezké, kdyby to tak mohlo být, ale skrze to, jak se u nás financuje a podporuje umění, tak jen z umělecké činnosti u nás však žije jen málokterý umělec.

Kam momentálně směřujete?
Čeká mě poslední ročník magisterského studia. A potom? To se uvidí. Ráda bych se stále věnovala umění, ale uvidím jestli dám přednost tvorbě nebo nějaké jiné složce – produkci, kurátorství. Popravdě teď se mnou současná situace „zamávala” a hledám, co mi bude dávat největší smysl. Ten jsem momentálně našla v šití. Založili jsme si vlastní značku oblečení VENNA. S láskou a respektem k přírodě šijeme lněné kousky přímo na míru. Máme opravdu hodně zakázek, lidé VENNU rádi nosí a to mě z celého srdce těší.

autorka:
Aneta Macolová