Archetypální obraz neradostně aktualizovaný stávajícími nápory virových vln. Takřka na principu říkanky o deseti malých černoušcích, z nichž nezbyl ani jeden, je Čapkova Dolores opakovaně konfrontována se smrtí svých nejbližších.Obdařena mimořádnou senzibilitou, promlouvá s nimi, jako by byli nikdy neodešli, a pokouší se dobrat smyslu všeho toho utrpení. Lze se s takovým životním údělem vůbec smířit? A je představitelné vyslat svého posledního syna dobrovolně vstříc možné smrti?

V Brně mají zdramatizovaní Dostojevského Běsi vždycky ohromný úspěch. To město se v tomhle románu prostě vidí. Bylo tomu tak u legendárního Scherhauferova zpracování v Mahenově divadle (1992), bylo tomu tak i u Morávkova provázkovského představení Stavrogin je ďábel (2004). Běsi v Redutě bohužel zabil Roman Sikora. Geniální text zadaptoval pro divadlo s horlivostí sobě vlastní. Ač ho s Dostojevským spojuje vášeň pro radikální sociální myšlenky, bohužel zde platí okřídlené „když dva dělají totéž, není to totéž“.