„Revoluce?! Ale to je hrozné! To se střílí a zabíjí!“ – jsou mi tři roky, sedím mámě na klíně v tramvaji a ptám se, co to je za vlajky na domech. Když zadumaně prohodí „to je výročí revoluce“, začnu najednou vyšilovat. Spolucestující vrhají podezřívavé pohledy, mamka mě musí popadnout a na další zastávce raději vystoupit.