„Revoluce?! Ale to je hrozné! To se střílí a zabíjí!“ – jsou mi tři roky, sedím mámě na klíně v tramvaji a ptám se, co to je za vlajky na domech. Když zadumaně prohodí „to je výročí revoluce“, začnu najednou vyšilovat. Spolucestující vrhají podezřívavé pohledy, mamka mě musí popadnout a na další zastávce raději vystoupit.

Říjnovou revoluci jsem od malička prožívala iracionálně osobně a bolestivě. Když jsem šla do školy, první den nám přečetli přednášku o zlém carovi a hodném Leninovi. Vrátila jsem se domů a sdělila, že „já přece vím, že to tak není, ale mlčím. Ale také vím, že další děti to taky vědí a taky mlčí.“

Kdykoliv jsem si později četla o Revoluci, neustále mě trápila otázka „proč?“ – proč se to stalo a proč zrovna tak odpuzujícím způsobem s tak katastrofálními následky? Čím víc jsem se toho snažila dopátrat, tím hlouběji do dějin sahaly odpovědi: protože milióny lidí byly unaveny vleklou válkou a toužily se vrátit domů? Protože Lenin této situace mistrovsky využil vyhlášením ostudného „míru za každou cenu“ (přičemž Rusko zradilo spojence a přišlo o obrovská území) a planými sliby půdy (převážnou většinu obyvatel země stále tvořili rolníci)? Nebo protože veškeré výdobytky demokracie, dosažené revolucí 1905, byly cíleně znemožněny a zdeformovány? Protože Alexandr II. byl zabit v den, kdy se chystal podepsat generacemi vlastenců vysněnou ústavu? Nebo ještě předtím, když tragicky propadl pokus děkabristů o převrat? Výkvět aristokracie, nadšený úspěchy Ruska ve válce s Napoleonem, se snažil o změnu ve společnosti a místo toho skončil na šibenici nebo na Sibiři. Anebo za to může Petr I., který z Ruska udělal otrokářskou velmoc s pozlátkem evropské civilizovanosti? Zrodila se revoluce v krvi obyvatel Novgorodu (prosperujícího města s letitou demokratickou tradicí), zmasakrovaných Ivanem Hrozným? Nebo v 250 let trvající mongolské selekci těch nejprolhanějších a nejprodejnějších knížat, z níž jako vítěz vzešlo Moskevské knížectví?

Nesvoboda v genech
Položená otázka zřejmě nemá jednoznačnou odpověď. Všechny vyjmenované události nejde považovat za příčiny revoluce, ale jen za určité milníky na dlouhé cestě k ní vedoucí. Ovšem to, co je většinou spojuje a směřuje k neslavnému konci, je mor a bič ruských dějin – nevolnictví. To nejen objektivně vytvořilo určité tlaky a hnutí ve společnosti, ale také způsobilo mentalitě národa jako celku obrovská zranění – psychologie otroka, neúcta k sobě a k lidské bytosti obecně se uložila v jeho paměti na genetické úrovni. Nezáleží na tom, jestli někdo vlastnil nebo byl vlastněn, samotná existence tohoto schématu znetvořila každého, kdo se ho zúčastnil, ať už z té či oné strany.

Plnou parou k propasti
Zpětně se velké historické události vždycky vysvětlují mnohem snadněji a vypadají často až nevyhnutelně přirozeně. Nicméně je přímo fascinující, jak vytrvale a důsledně Rusko odmítalo jakékoliv alternativy, které by ho mohly zachránit. Kdykoliv se mu naskytla možnost liberalizace, raději naopak přitvrdilo a navršilo další lať na pomyslné hrázi. Jenže čím vyšší je hráz, tím více vody pojme a tím ničivější přijdou záplavy, až se jednou protrhne.

Od pouhého mocenského převratu se revoluce liší svou masovostí. Když už se míra nerovnováhy ve společnosti naplní, nikdo nezůstane stranou a nikdo nebude ušetřen. Přesně to se stalo v Rusku – revoluce jako rozbouřený živel smetla všechno, co jí přišlo do cesty.

Jak už to tak bývá, jako první padli ti, co byli vepředu, ti, co ji hlásali a přivolávali – inteligence a nadšení idealisté. Dále padla aristokracie jako oběť zadostiučinění po staletí potlačovanému hněvu, závisti a potupě. Ze dna se pak zvedly usazeniny, kusy polámaných vykořeněných stromů – nuzáci, jež neměli co ztratit, se konečně dočkali své chvíle. Každá vesnice najednou měla svého Ivana – toho nejméně talentovaného, pracovitého a poctivého, kterého si nikdy nikdo nevšímal, protože ničím nevynikal. Sousedům přišel k smíchu, dokud jménem revoluce nezačal vraždit, řídit a zabavovat.

Je to pohled značně zjednodušující a samozřejmě se ve smršti revoluce a záhy rozpoutané občanské války propletla a polámala spousta osudů, ideálů a nadějí, nicméně obraz nuzáka, který se ze dne na den dostane k moci a stane se důležitým pánem v koženém kabátu, rozhodujícím o životech ostatních, k ruské revoluci neodmyslitelně patří.

Křivé zrcadlo
Nevolnictví se tak podepsalo nejen na vzniku revoluce, ale na celém jejím charakteru, průběhu a následcích. Největší problém, který v sobě nese, je neúcta k člověku. Z toho pak plyne neschopnost liberálních hodnot zakořenit na ruské půdě – nelze ctít soukromé vlastnictví a lidská práva, pokud neuznáváte hodnotu člověka jako lidské bytosti. Po revoluci pak přichází kolektivizace a faktické opětovné zotročování rolníků, kteří jsou vázáni na jednotlivé kolchozy a bez speciálního povolení se od nich nesmějí vzdalovat.

Z nevolnické psychologie též pramení i nesnášenlivost ve všech svých podobách – od rasové a náboženské po názorovou. Ta pak ústí v totalitní nadvládu jedné vyprahlé myšlenky a pronásledování a fyzickou likvidaci jakýchkoliv odchylek.

Revoluce nastavila zrcadlo neduhům starého řádu, ale místo toho, aby léčila, pouze je mnohokráte znásobila – neblaze rozvrstvenou společnost promíchala a srovnala na ten nejnižší průměr, který se v ní vyskytoval; všechny obyvatele ponížila na otroky a zemi proměnila v jeden velký koncentrační tábor; svobodu pošlapala a vyhlásila nebezpečným přežitkem doby.

Po komisařích – nuzácích přišly již čistě kriminální živly se svou „filozofií“ silných a slabých, potřebných a zbytečných, svých a cizích. Ty v Rusku bohužel nejen zůstaly, ale po perestrojce se dostaly přímo do vládních struktur a naplnily tak Stalinův sen o jedné velké „zóně“.

Je na Rusku a jeho současné generaci, aby pohlédly do své minulosti, vyrovnaly se s ní a dokázaly vytěžit jistá ponaučení, aby konečně přetrhly řetězec vyhrocených situací, nešťastných rozhodnutí a tragických následků. Avšak pro mě osobně Říjnová revoluce záhy přestala být pouhou historickou událostí a spíš se proměnila na problém filozofický – otázku svobody a vnitřní transformace jednotlivců. Proto zcela v revolučním duchu říjnového čísla uvádím:

################################
/Manifest duchovní revoluce/

Revoluce nastává tam, kde systém je dlouhodobě neúměrně vychýlen a přitom není ochoten nebo schopen se dobrovolně měnit. Nakonec je tedy buď vyhozen do vzduchu vnitřními tlaky, anebo se zhroutí pod vlastní tíhou jako v případě proměn na konci sovětské éry. Nicméně ani sametová revoluce, ušetřená krve a tyranie, a naopak se vyznačující společným pozdvižením a sjednocující nadějí, nepřinesla kýžené ovoce. I tady následovaly zmatky, drancování a deziluze.

Vnější řád totiž nezávisí jen na politickém systému, ale z velké části také na mentálním stavu společnosti. Svoboda nenastává sama od sebe sepsáním ústavy a zvolením vlády, jakkoliv skvělé a spravedlivé. Je primárně vnitřní záležitostí, se kterou spousta lidí neumí nakládat a hlavně si ji plete s egoismem nebo individualismem. To pak některé vybízí za každou cenu si uzmout „svoje“. Přitom skutečná svoboda v sobě nese nejen možnosti, ale především velkou zodpovědnost – za sebe, svůj život, jednání a rozhodování. Předpokládá též stejnou míru svobody pro ostatní bytosti nezávisle na jejich charakteristikách.

A tuto tíhu zdaleka nepřebírá každý rád, Člověk Pohodlný je nejlepším strůjcem totalitních režimů a obdivovatelem populistických vůdců – ti ho sice připraví o svobodu, ale zato i o zodpovědnost a potřebu řešit, co se sebou. Ukážou mu, co je dobré a co zase špatné, kdo za všechno může (samozřejmě ten „jiný“). Nastolí jasná „pravidla hry“ a vysvětlí, čemu věřit a čemu věnovat síly a čas.

################################
/Cestou prevence a evoluce/

Naopak největším nepřítelem takového systému je Člověk Přemýšlející, toho totiž nejde tak snadno obalamutit. Stát, který se chce vyhnout nebezpečím revoluce, by měl tedy citlivě reagovat na vyhrocení nálad, a především se věnovat prevenci, tzn. investovat do vzdělání a kultury. Rozšiřování rozhledů, přičichnutí ke kráse, umění, pravdě jako zpochybnění příliš jednoduchých odpovědí – to všechno pomáhá vychovávat k úctě k životu a zvládání tíhy svobody. Pravou úlohou vzdělání pak není nesmyslné biflování a naplňování norem a tabulek, nýbrž kultivace.

Je to tedy proces obousměrný a choulostivý – stát by měl poskytovat vhodné podmínky k rozvíjení osobnosti, ale nevnucovat své názory. Jedinec by zase neměl očekávat, že se za něj všechno udělá, ale pracovat na sobě sám a přispívat státu jako angažovaný občan či zodpovědný politik. Někde mezi tím se nachází společnost jako systém obecných hodnot, který dokáže uřídit jak nebezpečné výkyvy státu, tak excesy jednotlivců. Hodnoceno střízlivě, nelze očekávat, že ze dne na den nastane zlatý věk a všichni se promění na aktivní uvědomělé bytosti. Avšak většinový člověk pluje s proudem a veškeré jednání, které z něj vybočuje, už vyžaduje jistou míru aktivity – není tak jednoduché házet odpadky na zem, nadávat nejslabším nebo neposkytovat první pomoc, pokud se to považuje za nepřijatelné. Právě proto je tak důležité, aby celkové sociální klima bylo zdravé a zakládalo se na určitých hodnotách, přirozeně plynoucích z úcty k sobě a k ostatním. Ideologie jsou totiž nebezpečné, ale ideály jsou nezbytné.