Saláfismus a wahábismus, ideologie Islámského státu, představují nostalgický příklon ke středověku, odklon od logiky a racionality, regresivní rebelii s prvky politiky u nás příznačnou třeba pro nácky horující pro český národ a jedním dechem posílající do plynu Židy citujíce Hitlera, který cenil Čechy míň než Židy; módní záležitost jako byl punk nebo hip.

Od své předlohy, islámu, se odlišuje hlavně tím, že nejde o duchovno, ale politiku, nástroj třídního boje, vzpouru naruby návratem k tradicím, všechno jen takzvaně, performativní purismus posedlý smrtí, kontrarevoluci proti revoluci, čili revoluci proti revoluci proti revoluci, přičemž revolucí proti revoluci je Arabské jaro a revolucí převzetí moci z rukou koloniálních mocností. Od středověku se liší… Čím asi? Oslovením masy; konkrétně jeho rychlostí. Ve středověku byl novým médiem knihtisk, dnes se tiskne rovnou do myslí lidí, emoční flow není slow motion. Lidi vidí krev, lidi se stydí, lidi se stydí za lidi, lidi se bojí a stydí za svůj strach, lidi se rojí kolem obětin. Lidi vidí. Lidi vědí?

Mají k dispozici informací jako nikdy. Mimo jiné tam mohou zaletět, mohou si vyzpovídat kdekoho, hlavně mohou číst. Dělají to? Ne mnoho. Proč? Mohou. Většinou, když můžeš všechno, neděláš nic. Info je dostupné, je tak snadné po něm sáhnout, až je ospravedlnitelné odložit ho na neurčito. Neuteče. Infem mám na mysli rešerši, která chce čas. Mám na mysli přemýšlet o tom. Infem mám na mysli hodně hledat a hodně číst. Infem mám na mysli hodně být někde. Čas je šém. Když ti holka řekne, že nemá čas, akorát nechce.

Doba prokrastinační
Někteří momentální dobu nazývají dobou postfaktickou. To znamená, že se vyskytuje příliš mnoho informací, které nejsou ověřitelné. Tajemství tkví v tom kroužit nad terénem a dělat si obrázek. Ale témat je příliš, spousta lidí má jasno jen v tom, že média jsou shit. „Nejde věřit ničemu. Každý si stejně říká a myslí, co se mu hodí,“ vidí to naivně, ale na vině je jen jejich prokrastinace. Dnešní doba je dobou prokrastinační. Jsme líní si fakta ověřovat, respektive odkládáme to, nechce se nám pustit se do problému, přijmout ho za vlastní, nechápeme, že už to náš problém je od chvíle, kdy jsme ho začali řešit, respektive od chvíle, kdy jsme ho nepřestali řešit a nejvíc od chvíle, kdy jsme přijali zjednodušující stanovisko. Takzvanou pravdu.

Teroristovo sdělení adresuje prokrastinátora spolehlivě, sám se mu svou pasivitou nabízí. Islamisté nedostávají Evropu zbraněmi, bombami ani náboženským zápalem, akorát se postaví tam, kam hledíme, do monitoru. Čeho si všímáme? Negativních věcí. Odpálí se a mají nás, jsme v čudu z hrozby terorismu. Ale pořád lepší než nuda, ta je k nevydržení, z té máme opravdový strach, a tak si dopřáváme plnými doušky děsu z terorismu, který ani sám o sobě samozřejmě není žádná legrace, ale odvádí naši pozornost od vlastního strachu z nudy jako Babiš od Čapího hnízda komentováním Zemanovy kundy na stránkách DNES. Za něj si totiž můžeme sami, usnuli jsme v síti, zdá se nám noční můra. Baví nás negace a skrz tento náš zájem nás napadla deprese terorismu. Jak se bránit? Svými hodnotami. Máme nějaké? Každý, kdo nějaké má, ať je vytasí a kdo je nemá, ať se po nějakých podívá. Přemluv bábu, ať ti pomůže z postfaktuální nevědomě přijímané negace, stagnace v interaktivním transu netu, zapne starý dobrý televizor.

Jak reagujeme na zlo do nás zaseté islamisty? Kloníme se ke středověku podobně jako oni, ke středověku osvícenství, k radikálně racionálnímu darwinismu a jeho evolučním algoritmům odlidštěným od hřejivé povznesenosti nad matérii, které X říká sluníčkářství, já pohodářství. K ideálu bylo tak blízko, dostupnost informací, síť, jež nás měla jak trampolína vyšvihnout k nebeské moudrosti, nás ale vyvrhla jako střeva státu, potácíme se švihlí trapnou, línou digitální demencí. Bereme, co je. Perou se o nás média s jejich emočními triky a touhou po zisku. Když za nějaký produkt neplatíte, jste sami ten produkt.

Reklama za almužnu kultury
Vzpomínáme, jak to bylo před multikulturní imigrací, muslimskou invazí do všednodenní reality metramvají, kdy jsme spolu ještě mluvili, spolu se pídili po infu, než se stalo tak dostupným, že zevšednělo jako tváře na friends listu. Ve skutečnosti spolu mluvíme víc než dřív. Jsme na to nastavení, naladění, stimulovaní ajfouny, ale mluvíme jinak, filtr v hlavě je zanesenější, zasněnější, zasněženější, mluvíme spolu víc, ale nejsme něžnější, nehledáme v sobě pravdu, sebe, zdroj, jsme stroje na fráze, hráze, spoj? Líbivé zdi zdánlivé zajímavosti nás pojí jen v ješitné nevšímavosti. Zdviž moderní komunikace, která měla naše myšlenková plavidla splavit z lokálních meandrů do kýženého proudu kolektivního vědomí extatické přítomnosti, která přinese odpověď na všechno v reálném čase, byla ve skutečnosti jen vyschlý zásek, kýč cyklicky reprodukované minulosti. Přítomnost se vyčerpává, nadvýroba je neomluvitelná, recyklace je mýtus, musíme pálit a všichni to dobře vědí. Čím přítomněji a rozumněji si připadáme, tím hloupěji se propadáme do temné minulosti polopravd, katakomb inkvizice, kde hodnotami jsou jen síla, čtenost, četnost, mládí, ego. Myšlenky jsou jen ego, tím spíš slova. Opravdový zrak není v očích, ale v srdci, natož ve fotkách. Všechny ty reporty jsou jen umění, ne realita, nevedou k porozumění, jen krátí chvíli. Krátí ji, až ji zkrátí tak, že ji ztratí. Váhu má pozornost, kterou si právě věnujeme a my si ji nevěnujeme. Vážíme si sebe čím dál míň. Kým vlastně jsme?

Když člověk nemá váhu, má větší sklon nechat se strhnout paranoidní utopií jménem veřejné mínění, dát se do služeb jejího šíření, stát se jejím užitečným idiotem s mozkem vymytým savem, copy file vědomí. To se neděje ve vztahu ke společnosti, ale ve vztahu k sobě. Všechny ty virtuální vědomosti slouží k vytvoření umělé inteligence, ne k pomoci běžnému člověku. Ve skutečnosti jsme přenesli pud sebezáchovy do virtuálna, tam se snažíme zachovat sami sebe, kopírovat svou verzi a modifikovat ji jako firmy nejnovější ajfouny, recyklovat masu sdíleného chaosu a poctivě šířit (re)klamu a konzumovat ji za almužnu kultury zdarma (je a bude) a zabíjet čas za kontakt slabý jak čaj. Zabíjet čas, který nikdy nepřemůžeme, protože jsme moc zaslepení bažením po pozornosti Já. Postupně se stěhujeme do druhého, který už není druhým, ale virtuálním odrazem mě, počítačem kliků. Druhému nejsme ničím, protože člověk nemůže být myšlenkou, slovem ani fotkou. Možná namítnete, že na fejsbuku nejste pořád. Ale jste. ∞