Shon a ruch velkoměsta jsem již před pár dny nechala v zádech a na nějakou dobu se odstěhovala na venkov. Pod střechou se tu uhnízdili ptáci, kteří zpívají slunci a životu svou píseň. Konečně ticho.

Ticho, jež zahrnuje život, cyklus přírody, které není zvukem těžkopádného strojového subbasu, jenž je stále častější ve všelijakých městských zákoutích, ulicích, oknech bytů. Tady se hraje na živé struny, je slyšet, jak se nadechuje a vydechuje Země.

Právě takový je dnešní den. Tichý. Je po dešti. Stromy pookřály a zvedly své větve nahoru k obloze, jako poděkování za dlouho očekávanou vláhu. Okno je dokořán. Proudí sem vůně kozlíku, levandule a růží. Všichni jsou doma a odpočívají. To ještě více přidává na klidu. Znamená to, že jsou v bezpečí, že se dá oddávat snění. S věkem přichází větší a větší touha po klidu. Po míru v duši. Po dlouhých a spletitých cestách, po zápasech, vnitřních bojích, po zápolení, vzniká obrovská touha spočinout. Zahodit ty bágly, co táhneš s sebou a s úlevou se nadechnout úplně svobodný. Necháš vítr, aby ti rozcuchal vlasy, zuješ si boty a projdeš se po orosené trávě. Jdeš lesem a trháš borůvky přímo do pusy. Možná taková vzpomínka na dětství, na tu bezprostřednost vnímání.

Pak jdeš do hospody na jedno malé, kde chlapi užívají odpočinku spolu s tebou. Klábosí, vtipkuji, pokuřuji cigáro. Jsou to životy, odehrávající se souběžně s tvým, ale v tomto okamžiku se vaše cesty protly. Díváš se po tvářích, většinou ošlehaných větrem a opálených sluncem. Oči se smějí nebo jsou zamyšlené. Na baru spí obrovský černý chlupatý kocour. Říká se, že právě tento tvor otevírá brány do paralelních prostorů.

Uvolnění dává prostor soustředění. Máš chuť se oddat tiché práci, bez ambicí, bez soutěžení. Jen s pokorou jít svou cestou, protože klid okolních lesů ti k tomu dává sílu.

width=Naše životy nejsou osamoceny. Žijeme v životě. My i vše kolem nás je živoucí. Proudí námi energie, míza. Jsme všichni milováni a milujeme a k něčemu směřujeme anebo prostě jsme. Setkání, spolujdoucí, pelargónie v květináči. Vánek, který nás spojuje, dává nám osvěžení a čerstvý vzduch. Hraje si v listoví a proudí ptákům do křídel.

Zde se vytváří prostor pro barevné obrazy i ty nejhlubší tóny vesmíru. Končí veškeré chtění, touhy a puzení. Nirvána. Stav blaženosti. Spojení s Bohem, s veškerenstvem. Tisíce hvězd na obloze se srpkem Měsíce zavěšeném na nebeské klenbě. Jsme krůpějí rosy, součásti obrovském mozaiky a zároveň v nás jsou obsaženy myriády světů. Stav očištění. To je asi to, co nazýval Lao-c’ prázdnem, které obsahuje všechno a je obsaženo ve všem.

Součástí bytí je i naše bytí. Pro tento okamžik klidu. Pro tuto chvíli ticha. Pro zpěv neposedného kosa na protější střeše. ∞