Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Slova nás všude obklopují převážně v té první, nepochopené fázi. Mysl se instinktivně dotazuje. To je touha. Pochopení je slast, intelektuální orgasmus. Samotný život je slovo k pochopení. Co to je pochopení? Těžko říct, protože jeho hlavním rysem je individualita. Nikdo nemůže jinému radit, co by se měl snažit pochopit. Každý v životě potřebuje pochopit něco jiného. Nikdo nikomu nemůže radit ani to, jak nějakou věc chápat. Věc se každému jeví jinak. V jejím obraze – představě – se protkávají zkušenosti člověka a sémantické jinotaje, ve kterých je zakódována jeho osobnost. Jeho potřeba.

Prozření samo je jinotajem. S tím rozdílem, že ho doprovází nebetyčná jistota. Jde o jinotaj viděný zvenku jako jinotaj, ale cítěný zevnitř jako pravda. Je to jinotaj, ve který bezmezně věříme. Je to pochopení. Vzniká nová formule, nové slovní spojení, nový klíč k věčnosti. Pro nás už nadbytečný. Poslouží druhým, kteří ho naplní zase svým vědomím, něčím novým. Smyslem života je proměna, nikoli lpění.

Vášnivý chlad
Se slovy je to jako s tělem. I ono je vedlej­ším, nezáměrným produktem touhy, spojením dříve nesouvisejících dílů v nepředvídatelné kombinaci. Je to materiál nadaný vědomím, který ale musíme teprve proměnit, uvědomit, aby nezůstal pouhou hmotou. Pochopení je náhodné, a tedy nepravděpodobné. Je to dar. Štěstí. Žádá si naprostou důvěřivost v divném sepětí s obezřetností. Vášnivý chlad k možnostem, aby nebyla propásnuta ta pravá. Člověk může být přespříliš vybíravý, ale může taky pochopit špatně. Jen uvěří, třeba z pohodlnosti. Ztratí nit. Nirvána se změní v řiť.

Co to je ztráta niti? Když se slova stanou litanií. To nás donutí k návratu do neprojevenosti, k čekání až znova, zničehonic vyvstanou jemné kontury vhledu, náhled budoucnosti. Až usedne prach, člověk si znova vzpomene v jiné myšlence, v reinkarnaci smyslu. Moc dupal hnán pochybami. Prášil. Neudržel otěže jasnozřivosti, která se pro něj stala cílem místo prostředkem. Bojoval, uzurpoval, zůstal na půli cesty.

Člověk je tím nevinnější, čím míň toho říká. A tím víc sexy, čím víc toho říká, pokud to dává smysl. Třeba politici. Vtipný je jen ten, kdo má obojí – sex i nevinnost. Každý politik musí být trochu batole. Trochu normální a trochu blázen. Aby dokázal tématem strhnout, ale zároveň ho nastolit. Chodí kolem, musíš ho proměnit. Jednou za čas, jedno po druhém. Slova jsou jen výmluvy, ale jsou důležitá. Někdy se člověk potřebuje vymluvit. All work and no play makes Jack a dull boy.

Co to vlastně je naplněný život? Když se na to podívám zvenku, pořád něco řeším a na něco čekám. Když zevnitř, tvořím diskurz. Chystám obhajobu. Dívám se na lidi, aby věděli, že o nich vím. Chci, aby věděli o mně. Nic víc. Jen vím. Vím, že nic nevím přes clonu svého ega. A jejich. Jsme jen znaky pro rozptýlené vědomí.

Rozhodnutí nutí
Umění rozhodnout se tkví v tom, že se nerozhodneš. Když rozhodneš, narušíš čas. Musíš dát slovo intuici, musí se to prostě stát. Mimochodem. Když se rozhodneš, rozhodneš se špatně. Aby ses rozhodl dobře, musí se to v tobě rozhodnout za tebe. Rozhodování je soubojem pohledů. Zvedá se při něm pichlavý prach pochyb, kterému Aldous Huxley říká rozptyl. Jako by při něm nešlo o rozhodnutí dané věci, ale o rozetnutí gordického uzlu existence. Ten je tak zauzlovaný, že jakékoli pokusy mohou skončit jen celkovým vyčerpáním.

Střílíš na terč. Každou vteřinu se vynořují další a další terče. Vteřiny plynou do minulosti i do budoucnosti. Nazvěme to flow. Jak eliminovat omylnost? Není váhání znakem zdravého rozumu? Flow bez rozumu není myslitelná. Váhy kmitají ze strany na stranu. Jejich kmitočet je součtem života. Zdravé váhání je takové, které nechá zvítězit náhodu, přítomnost. Nezvítězí lepší možnost, ale ta, která právě je. Mód lepší/horší přináší negativní zastavení – stupor – a tedy narušení času. Ten pak musí být dohnán. Spěch je mor dneška.

Zastavení může být i pozitivní. Flow znamená pohyb, ale z druhé strany také zastavení. Tak se může jevit navenek – obraz pohybu je jen sérií postojů. Rozdíl mezi stuporem a pozitivním zastavením je ten, že pozitivní zastavení je otevřené a má vždy pokračování, zatímco stupor je obrácený do sebe a hroutí se. Zastavení zrovna nemá nic na práci, může čekat a vnímat. Stupor čeká a vehementně trne.

Nerušit rušení
Ve flow není nic zbytečné. Flow je absencí zbytečnosti. Všechno vychází. Flow je ekologická, i když jako všechno z tohoto světa, i ona podléhá rzi. Přichází o svou ryzost, kazí se záměrem. Každá intence musí být neutralizována něčím spontánním, co nenavazuje. Jakmile flow navazuje, už to není flow, není svou. Superego ji přetvoří na použitelný konstrukt. Ona se pak vyděluje z běhu přírody. Vymezuje se vůči udá­lostem, které se k ní nezvaně přidávají.

To neznamená, že by flow měla podléhat svévolným afektům. Vnější vyrušení je pro ni ale esenciální, protože ji osvobozuje od sebe samé. Škádlivě ji poškozuje. V samém jejím jádru se skrývá sebedestrukční mechanismus. Ten se aktivuje vždy, když se člověk postaví do role ublíženého žalobce. Flow je z tohoto světa. Flow jsi ty se vším všudy – vzdušný, štvoucí, dštící, metamorfující. Pamětlivý. Paměť je přítomnost. Uvědomovat si můžeme jen zpětně. Celá realita je věcí paměti. Prchavě zvěčňujeme události v něžné registraci, balancujeme na hraně sdělitelného důkladným nebo prostým popisem. Ve výsledku je obojí jen hádáním. Pro koho to děláme? Flow je tak krásná, že jí nikdo nemůže být dost hoden, ale když zpychne v touze uchovat se, mizí. Bez lásky flow nemůže fungovat. Musíme milovat. Kmitat v souhře stran. Když jsme uražení, stojíme, ležíme ladem. Lhostejníme ke všemu a všem. Všechno je stejné, posmutnělé.

Kde se to posralo? Nikde, sere se to teď. Sereme se. Musíme to obrátit ven. Zabití vyrušení znamená zabití flow. Samo vyrušení flow neruší, to můžeme jen my, když chceme zrušit vyrušení. Na vyrušení můžeme zareagovat klidně nebo podrážděně. Iritace způsobí izolaci. Potom ještě prosíme svět, aby nás zase vyrušil, ale už není z čeho. Tím, že jsme ji tématizovali, jsme flow zrušili. Chtěli jsme ji stočit do ruličky a do kapsy dát. O co tedy jde? Žádný terč není poslední. Žádný smysl není jediný. Jsme, abychom smysl vymysleli.