„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí,“ říká Karel Čapek. Představte si ten šrumec, kdyby nebylo žádného kdyby, říkám já. Jen se zkuste zaposlouchat do jakéhokoli hovoru, a užasnete, kolik podmínek našim aktivitám klademe, kolika „kdyby“ sebe i jiné zahrnujeme.

Ač je to možná s podivem, existuje jedna věc, na které se většinou shodnou všichni: mělo by se to udělat. Někdo by měl přijít a udělat to, koneckonců, mohl bych to být i já, jen kdybych neměl tolik jiné práce, kdyby nebylo tolika jiných starostí a radostí.

Podmiňovací způsob, podobně jako kouzelné slůvko „až“, jsou taková naše zaklínadla. V naší mysli zřejmě existuje nějaký jiný, snový svět, ve kterém jsou podmínky všech „kdyby“ naplněny, všechny omyly napraveny, všechna naše budoucí díla vykonána. Ten svět je na dosah ruky, podívejte, stačí natáhnout ruku, a už už se ho téměř dotýkáme, tak málo chybí. Jen kdybych měl to či ono a naopak neměl tuhle to a tamto. Kdybych tenkrát mohl, kdybych věděl, kdyby mi dovolili, kdybych měl, jé, oč krásněji by se mi žilo! Nu bodejť, však já to napravím, jen až budu mít jen krapet víc času a o trošku méně práce, že.

Supermarket snů
Znalci tohoto snového světa jsou zpravidla také všelijací politici. Před volbami se předhánějí, kdo modrého z nebe snese víc. Pohodlnost křesel však nakonec zpravidla ukonejší leckteré sliby, lecjaká „až“. Víra v onen svět je v nás však tak silně zaklesnuta, že nás jeho pohádka stále láká, stále věříme, že až se všechna kdyby naplní, staneme na samém jeho prahu. Najednou budeme jako v nejlépe zásobeném supermarketu (tento obraz si, s dovolením, vypůjčuji od profesora Kellera), kde vše bude na dosah a k mání bez sebemenšího úsilí. V regálech budou vystavené všechny naše sny, na nás bude jen zvolit si, kterému dáme přednost.

Na druhou stranu, pro někoho by tento koloniál byl pravou pohromou. Stál by před pestrobarevným zbožím, každé zabalené v krabici se všemi součástkami, s návodem k provedení a s obrázkem na obalu. Zbývalo by už jen vzít jej, doma rozbalit a začít sestavovat stavebnici vlastního snu. Právě teď se očekává akce, po které zákazník tak prahnul. Vše je připraveno, ke startu, pozor… Nic. Člověk zahazuje krabici, protože chce raději jen chtít, toužit, snít.

Pan Kdyby a slečna Až
Naše „kdyby“ a „až“ jsou tak pohotovými strážci naší pohodlnosti. Lze s nimi bojovat, a je i dobrá šance zvítězit. Strategie je prostá: základem je dobré soustředění, koneckonců, vždyť jsme v bojové akci. Protivník je sice v přesile, není však těžké objevit jeho vojíny, poznají se velmi snadno – skrývají se za slovy, ve kterých je dominantní slabika by. Předvedu: byste, abyste, kdybyste, jakoby, jako by. Některá jsou ve své skrýši trochu přikrčená, různě se prohýbají, ale i tak je poznáte: bych, bys, by, bychom, byste, by. Až je tedy potkáte, nedejte se nikterak zastrašit a seberte jim veškeré podmínky, co jich u sebe budou mít. Ať to stoji co to stojí. Posbírané podmínky pak bez milosti spalte v ohni. Bez meškání a odkladů pak udělejte všechno, v čem vám až dosud bránily.

Zdůrazňuji, bez sebemenšího odkladu! Jinak hrozí, že se k vám přitočí svůdná slečna Až (a na tu obzvláště pozor!) a potom běda, běda vám… Ta má, panečku, ranec zbraní toho nejtěžšího kalibru: říká se jim v našem světě také zbraně ženské, ale to jen tak mezi námi. Tahle slečna Až má tělo hladké a zrádné, hází po vás očkem, konejší vás nejsladšími slovy. Proti ní jste v boji muže proti muži krátcí; chce to důmyslnější zbraně. Ale já vám dám radu nad zlato, že jste tak laskaví a pozorní. Ale raději šeptem, aby nikdo neslyšel. Tak tedy: vzpomeňte si na své dětství a na dlouhé nosy, zakřičte ažnapršíauschne a dlouhé tůůůůůůdle, a utíkejte, občas se otočte a udělejte na ni dlouhý nos. Bude celá zkoprnělá, toho věru nečekala. Až se vzpamatuje, odfrkne si ccccccs, ale vy už dávno budete za horama nebo zkrátka tam, kde zrovna potřebujete být.

Přeju hodně síly a vytrvalosti k boji, a kdyby… Ale ne, vidíte? Všude se dostanou, kumštýři jedni. Tak honem, honem, na ně!!! ∞