Oblečení není zanedbatelnou složkou našeho života, představuje jakousi druhou kůži, která odděluje naše tělo od okolního světa. Se smrtí Vivienne Westwood se znovu zjitřila otázka oděvu jako politického statementu. Ať už jsme si toho vědomi, nebo ne, politika je v něm vedle dalších rozměrů vždy nezbytně přítomna. Co vypovídají současné genderové normy v oblékání o stavu naší společnosti a přichází období jejich tání?

Kalhoty, které byly ve většině západního světa ještě před sto lety v případě „něžného pohlaví“ něčím nepřijatelným, se staly normou. Ženy v kalhotách se sem tam objevovaly již od druhé poloviny 19. století, ve válečném období pak hlavně na pracovištích, ve kterých za války nahradily muže. V běžném životě se však jednalo o něco nepřípustného až do 50. let minulého století. Existovaly výjimky – privilegované osobnosti jako Marlene Dietrich, v jejichž případě se tento kus oblečení toleroval coby umělecká výstřednost. Naopak běžná žena za ně v USA mohla být dokonce odsouzena k odnětí svobody jako Helen Hulick v roce 1938 (California Retrospective: In 1938, L. A. woman went to jail for wearing slacks in courtroom, latimes.com, 23. 10. 2014)

V této oblasti můžeme oslavovat emancipaci žen, v jejichž případě jsou dnes kalhoty oblečením, které moc lidí nenapadne asociovat s mužstvím. Na začátku všeho je však potřeba několik pionýrů, kteří se s tlakem společnosti na jejich kontroverzní novinku musejí vypořádat. Útěchou jim může být, že startují společenskou změnu vedoucí k mainstreamizaci zprvu odsuzovaného fenoménu. Naštěstí český prostor neumožňuje za určitý typ oblečení zatčení či pokutování, přesto odhalený ženský hrudník, na rozdíl od toho mužského, na veřejnosti stále pobuřuje.

V našem středoevropském prostoru existuje jistý druh sankce za „nevhodné“ oblečení. Je jím dehonestace a odsouzení, jejichž předmětem je oblečení nesouladné s heteronormativně vymezeným genderem: mužem či ženou. V současném patriarchálním systému se může zdát paradoxní, že ženy mají v odívání větší volnost. Převzaly totiž „typicky“ (historie proti této „typičnosti“ svědčí, stačí se podívat do antického Říma) mužské prvky, jako právě kalhoty nebo celé obleky, resp. kostýmky. Nemusejí se malovat nebo nosit šperky, ale mohou. Nemají tak ženy v tomto ohledu vlastně větší práva? Narážky na maskulinní styl oblékání bohužel stále nejsou výjimkou. Nepochopení často vychází z toho, že dostatečně neukazujete postavu, „když se nemáte za co stydět“. Je tedy stále rozdíl, pokud si žena oblékne skinny jeans nebo o dvě čísla větší kalhoty z pánského oddělení. Vzhled se jednoduše u žen přehnaně řeší, což dosvědčuje mediální pozornost, která na ženské vzezření neúprosně cílí.

A co muži?
Proč je však pořád k smíchu či šokující, pokud si muž obleče „dámské“ oblečení? Nevylučuje se to s tvrzením, že jsou muži na vyšší hierarchické pozici? Binární rozdělení pohlaví, tedy předpoklad heterosexuálního muže a ženy, dvou skupin, které je nutné jasně rozpoznat, je nutnou podmínkou diskriminace. Pokud někdo toto rozlišení začíná narušovat třeba tím, že je na základě tělesných rysů identifikován jako muž a oblékne si ženské šaty, je třeba ho potrestat, aby se zabránilo rozpadu heteronormativních škatulek představujících nezbytnost pro fungování patriarchálního systému.

Český filozof a youtuber Antonín Dolák se stal v poslední době celkem kontroverzní osobností, dokonce byl vyhozen z Ostravské univerzity kvůli vulgárnímu obsahu své videotvorby. Začal se oblékat do výrazných outfitů, jako jsou květinové halenky, a svoji pozici ve videích vymezuje jako boj proti normativitě. Pro vysokoškolského pedagoga –nepřijatelné, stejně jako naturalistická prezentace obnaženého těla v jeho videoperformance. Tento postoj je mi sympatický tím, že vyzdvihuje nonkonformní způsob sebevyjádření. Nejsem si však jistá, zda excentrická individua jako Dolák mohou dosáhnout povolení kohoutků rovnosti, která tkví právě i v expresi skrze oděv.

Progresivní krok – podpora konzumu
Obraťme se od krajních projevů vzdoru k popkultuře. Harry Styles se před pár lety objevil v US Vogue v dámských šatech. V případě člena tehdejší skupiny One Direction konvenujícího současnému standardu krásy by se mohlo zdát, že se nejedná o bůhvíjakou rebelii hodnou obdivu. Glamourizace ženských outfitů na mužích se často točí kolem modelů a je součástí módního byznysu, přesto se stal Harry Styles prvním mužem v dámských šatech na obálce tohoto ikonického časopisu až v roce 2020. Můžeme přemýšlet nad tím, zda fotostylizace pro takový typ periodika nejde v první řadě na ruku konzumerismu. Zda i přes to, že taková událost pomáhá rozpouštět hranice přípustnosti určitého oblečení pro vymezenou skupinu těl, jen účinně nepodporuje kapitalistický koloběh výroby a spotřeby. Spíše než na hledání viny bych se zaměřila na triumf, který tyto aktivity mohou přinést: narušení heteronormativních vzorců myšlení.

Pohnutky k volbě nekonvenčního vzhledu mohou být různé. Strojní inženýr Mark Bryan podobně jako Styles volí dámské oblečení, protože se mu líbí a cítí se v něm dobře. Liší se však od něj počáteční absencí podporující základny fanoušků a nespadá ani pod konvenční ideál krásy. Pozornost získal poté, co začal zveřejňovat fotky, na kterých čeká na vlak do práce v saku, kravatě, sukni a vysokých podpatcích. Doplňuje je o komentář: „Jsem normální, šťastně ženatý heterosexuální chlápek, který miluje Porsche, krásné ženy a rád začleňuje sukni a podpatky do svého každodenního šatníku.“ (IG: markbrian911). Postupně se stal influencerem a předminulý rok se objevil i na stránkách československé Vogue.

Uveďme si však další příklad z českého prostředí. Macho rapper Yzomandias si zakládá na svalnatém těle, fyzické síle a ve svých textech se nevyhýbá ani násilí. Zároveň pózuje na fotkách k albu Kruhy & Vlny v sukni. Styling však netvoří dojem ženskosti, ba naopak, Yzo se zlověstným výrazem třímá meč a ve videoklipu BMM sukni doplňuje o kroužkové brnění. Je volena spíše se záměrem odkazovat na pradávné válečníky a stává se tak maskulinním elementem.

Posvátný mainstream
Před nějakou dobou mě zaujal photoshoot pro Vogue, kde Jakuba Vlčka (Yzomandias) a Jakuba Stracha (NobodyListen) zdobily výrazné šperky asociované spíše s ženským vzhledem. Co však uchvátilo moji pozornost především, byl způsob, jakým byly fotografie pořízeny. Strach si se sklopeným zrakem nasazuje korunku nebo objímá svůj nahý trup způsobem odkazujícím na vlastní obnaženost. Záběry zblízka zpřístupňují úseky Vlčkova těla s akcentem na zvláštní něžnost. Jeho šíji a odvrácený pohled usebraný do sebe doplněný o lehký zamyšlený úsměv. Umělci nebyli zobrazeni jako fyzicky zdatní jedinci nebo drsné persony, jak je tomu hlavně v případě Yza a jeho PR slučujícím se s neústupnou pozicí nezranitelné osobnosti.

Ač mám vůči lidem prezentujícím toxickou maskulinitu jako ctnost výhrady, kvituji, jakým způsobem mohou využívat svoji moc k prosazování trendů s potenciálem rozkladu výše kritizovaných myšlenkových struktur. Tak jako si slavná herečka mohla dovolit obléknout jako jedna z mála žen kalhoty, které se postupem času staly pro ženy napříč třídami běžnou záležitostí, macho rapper může způsobit změnu v našem pohledu na sukně nebo náhrdelníky na mužích. Připíjím na každé nalakované nehty a perlový náhrdelník, kterých si na mužích všímám, a souhlasím s Bryanovým citátem: „Oblečení a obuv by neměly určovat sexuální orientaci nebo gender.“ Potlesk prosím.