Na okolní prostor delegujeme až polovinu své paměti. Všechny ty revitalizace a rekonstrukce jsou jako strhávání pomníků. Když se mění prostor, ztrácíme kus sebe.

Nejviditelnější proměnou je ta uniformita, která v posledních letech zavládla z hlediska veřejného trávení volných chvil. Mobil je omyl, milník, smilstvo. Snad si nevážím dobrého bydla-doby, snad se vše děje ve vlnách a přirozeně převrací do svých protikladů a nezbývá nám, než na tom surfovat. Podlehl jsem konzervativnímu sentimentu. Z Mr. Beana jsem se stal takovým tím kamenným týpkem, který Beana zprvu indiferentně, posléze zděšeně pozoruje. Hejtuju internetové mobily, smutním po časech, kdy býval problém dorozumět se, a horuju pro to, aby se o sebe lidi otírali.
Pořád něco ukazovala na obrazovce. Totální symbióza s tou technologií. Já potřeboval Boha, ale vlastně jsem ho nechtěl. Motivovalo mě zoufalství, ale nevěděl jsem, k čemu. Asi k amoku. Říkala něco o poličce a špulila dolní ret. Pak o fejkování. Měla pěkné zuby. Říkala přesně, co bys od ní čekal, ale co bys ocenil, až bys od ní dostal, co bys od ní chtěl. Objednala si koláč, sodovku a kapučíno. Fotila to. „Mmm,“ řekla její kámoška, která si objednala kapučíno, dort a zelený čaj.

Lidi mají utrápený výraz nebo vypadají jako trollové. Moje písmo není původní, je plné vědomě přejatých tvarů. Téčko jsem odkoukal od strejdy z Austrálie. Stejně to mám s chováním. Původní si připadám jenom ve vodě. Ve vodě jsem plný. Voda je všeobjímající. Hlavně, když je teplá. Všechno ke všemu vede. Člověk potřebuje útěchu, hledá ji jako světlo. Potřebuje pravdu, souvislost. Potřebuje něco udělat. Ven nebo dovnitř? Je to mechanismus. Snadné východisko je mesianismus.

Porno je nic
„Že mmm,“ uchichtla se a sledovala výsledek svého instamomentu. Mobil jí ozařoval úsměv. Culík jí trčel nahoru. „Pardon,“ nemohla se odtrhnout. Kámošku řešila jen na půl ucha. „Hotovo,“ řekla a pustila se vidličkou do koláče. Bylo vidět, že báseň by neodmítla, ale nebyla materiálem na báseň. Neevokovala touhu po duchovnu, neevokovala perspektivu, pokračování, jen ustrnutí a odpočinek bez přetvářky. Dalo by se s ní žít, ale jen za podmínky souznění s její zálibou.

Mobil je porno. Pro spoustu lidí je vším. „Máte všechno?“ Všechno je nic. „Všechno v pořádku?“ Nic je všechno. Co když si navzájem dokážeme číst myšlenky? Co když to dokážeme i bez Muska? Dokážeme to bez masky. Náš druh se vyznačuje opičením. Opičení tlup przní diskurz. Když si sundáme masku, udělá to i bližní. Udělá to bližního bližním.

Co se týče mezilidských vztahů, porno je, když si moc přihráváme-přirážíme. Když lžeme a předstíráme, že věříme. Není to nic extrémního – normalizace, robotizace, automatizace. Občas bývá k slyšení, že porno je práce jako každá jiná, ale třeba od natírání se liší dost. Hlavně v tom, že si na vás lidi honí. Nevidíte je, ale můžete se dovtípit. Vaše výkony je dojímají k něčemu jinému než k slzám.

Zaslouženě
Číšník je funkcí získání produktu, který je prostředkem i cílem posezení v institucionální domácnosti zvané kavárna. Musí vypadat, že nic nevidí, nereagovat na gesta zákazníků. Každému je jasné, že ho sleduje, proto nesmí být viděn. Jen někdy. Jde o to, kdy. V tom tkví genialita i marnost číšníků a vlastně každého z nás. Všichni si navzájem sloužíme. Sloužíme a očekáváme služby.

Kámoška jde na záchod a ona osvítí svou hlavu a vyvalí modré bulvy. Kámoška se vrací a ona se jí věnuje – jen na půl huby. Má ji velkou, takže to stačí. Už vím, koho mi připomíná – Láďu, závisláka na kratomu z jednoho YouTube kanálu. Fyzicky, ale i mimikou a energií. Taky je hodný, úslužný a sdílný. Nemůže se toho zbavit. Oba jsou závisláci, ale vypadají zdravě. Zdraví máme za smysl, ale je to provozní záležitost. Prostředek k něčemu, o čem nemáme páru.

Jdu do páry. Hukot, horko, mlha a zoufale uvolněná těla – blízká a smířená se svou odcizeností od přirozeného prostředí, od globálně oteplené sychravosti tam venku, od opačného pohlaví za zdí traumat. Indiferentně si měří penisy. Když otázáni, rozpovídají se příliš.