Už jste zapomněli, proč máte v rukou telefon, a hledáte život, který vygooglovat nejde.

Jedu vlakem jako vždycky. Ranní cesta do práce. Připadám si jako na divadle. Herci dělají, jako by nevěděli, že tu jsem a že je pozoruju. Pán naproti mně předstírá, že spí, podpírá si hlavu rukou, která se občas zakymácí, a masa na krku ztrácí balanc, který je ihned intuitivně napraven. Nafingovat takovou přirozenost musel být oříšek, ale celkem se mu ten manévr zdařil. Tolik úsilí pro takovou blbost.

Přes uličku sedí paní, může jí být asi tak… Padesát? Na věk lidí nemám moc odhad, ale vždy jejich vzezření porovnávám se vzhledem svých rodičů a podle něj odhaduji stáří dané osoby. Dívá se do mobilu a její neutrální výraz se v průběhu jízdy nemění. Za ní sedí kluk, asi tak lehce přes třicet, možná bude ale mladší. O spoustě lidí předpokládám, že jsou starší než já, pak si ale uvědomím, že kolem třiceti už je i mně, takže odhad věku následně zvýším, dokud mi nedojde, že to své stárnutí zřejmě přehlížím, a nedozvím se, že jsou o pár let mladší než já. I on se celou dobu ze Smíchovského nádraží do Radotína dívá s bezpříznakovým obličejem do telefonu.

Panta rhei
Během toho, co jsem implicitně popisovala své nepochopení plynutí času, který mi právě zase utekl, se všichni vytratili. „Spící“ pán je taky ten tam. Ani jsem si nevšimla, že podobně jako ostatní odešel. Možná dali výpověď. Třeba se rozhodli, že v tomhle spektakulárním představení hrát nechtějí. Snad ti dva s mobily prováděli jen automaticky a bezcílně pohyby, jako je přehození batohu přes rameno či výstup z vlaku, ale ve skutečnosti v hmotném světě hibernují, zatímco žijí v digitálním kosmu.

Mezi dvěma sedačkami, které mám naproti sobě, se mi otevírá oblý véčkový průzor na paní asi tak kolem šedesáti… Šedesáti pěti? Má šál s kočkami, krátký sestřih s melíry a aktuálně odpočívá se zavřenýma očima. Vyloženě nespí, občas oči otevře a zamžourá. Ale ještě před tím, než začala klimbat, se jen tak dívala. Ani se nedá říct, že kolem sebe nebo z okna, možná se tomu říká „koukat do blba“, ale ani to není tak úplně správný výraz.

I schematičnost postav by měla být narušována, jedině tak se upevňuje
Na další čtyřce přes uličku ode mě, přímo za sedačkami, kde seděl kluk s mobilem, se usadila asi ještě o něco starší paní než ta milovnice koček s melíry. Možná jsou stejného věku, jen tato dáma je víc šik. Má šedé mikádo, svetr o něco tmavšího odstínu, černé kalhoty a na háčku pověšenou bundu s kožešinou na kapuci. Jen tak se dívá. Upravuje si pravou rukou vlasy. Vypadá to, že mě zaregistrovala, tváří se přirozeně jako starý člověk, co telefon používá, jen když chce zavolat vnučce. Před chvílí ještě držela noviny a pomocí brýlí na čtení zkoumala jejich obsah. Uchopuje zelenkavý pruh tkaniny, z nějž asi bude svetr. Rovná si ho na kolenou následně porušuje stereotyp, který jsem se o ní chystala vyslovit – myslela jsem, že si ten kus připravuje k doplétání, čímž by dovršila schematičnost své postavy. (Možná zadanou roli nemá, a naopak je performerkou.) Ve skutečnosti se jedná o šálu, kterou si dává kolem krku, a zvedá se o zastávku dřív, než na které následně vystoupí.

Já samozřejmě píšu na svém počítači, abych usvědčila svoji generaci z toho, že už ani neumí psát rukou, jak je odpoutaná od hmatatelnosti a uvězněná v propastné virtualitě. Nemá kontakt s papírem, neví, jak se drží tužka, psací písmo je pro ni již archaickým. Postrádá poezii, proto „vznikli“ hipsteři, kteří hypermoderním tlakům začali vzdorovat. Původně to bylo označení pro někoho, kdo má tlačítkový telefon a staromódní klobouk, užívá si kafe z babiččina hrnku s kytičkami a ulomenou částí horního okraje, který se přikládá ke rtům poté, co vstřebá vůni nápoje čichově. Průvodčí v lokálce, na kterou jsem přestoupila, pije černou tekutinu ze zavařovačky, s jedním cestujícím probírá úskalí své dnešní směny, ale bláznivý denní rozvrh bere s humorem.

Odraz displejů
Přes uličku ode mě sedí mladý muž s počítačem jako já. Jsme vzájemným zrcadlovým odrazem, pozice našich těl by se dala označit jako totožná. Za sebe nevidím, ale slyším hlas průvodčí a v rohu vlaku jsem zahlédla paní s „nedopleteným svetrem“. Snad je záměr, že scénu teď nemůžu zrakově vnímat a muže s počítačem mám v periferii zorného pole. Možná mě má tahle zrcadlovitost s jeho osobou usvědčit z marnosti, kterou nese můj život, ve kterém je moje tělo připoutáno k technologiím, nebo přesněji zformulováno: Kde jsem jejich otrokem a realita mi uniká jako v Platónově jeskyni.

Snad bych měla být více přítomná, všímavá. Jako ti lidé, kteří neztratili schopnost jen tak se dívat. Jedná se většinou o starší zástupce společnosti, kteří velkou část svého života prožili bez mobilů a počítačů. Na schopnosti jen tak se dívat je zvláštní, že jsme se ji nikdy neučili, jak je přirozená. Pro její osvojení by tedy bylo třeba učit se něco, co jsme bez učení již uměli. Po jejím obnovení bychom byli méně chytří, zabavení a zábavní (protože bychom nestačili vstřebávat tolik zajímavých, hloupých, bizarních a pozoruhodných podmětů z instagramu, tiktoku nebo her), ale snad moudřejší. Pokud totiž technologie dáme stranou, dokážeme vnímat jinak, ve prospěch ostatních bytostí, skrze které si tvoříme svůj vlastní smysl.

Pozoruj a ciť
Digitální obrazovky nebo mobilní zařízení nás odvádějí od tělesného vnímání krajiny, počasí nebo živých bytostí kolem nás. Toto téma rozpracovává ve svých úvahách americký filozof David Abram, který tento posun chápe jako směr, kterým se snižuje naše schopnost cítit se součástí světa, což má hluboké důsledky pro naše vztahy s přírodou a mezi sebou navzájem. Přímá zkušenost je nahrazena mediálním filtrem. Tím, že ignorujeme bytosti kolem sebe, se odvracíme také od nás samých, protože „pouze v zrcadle jiného života můžeme porozumět svým vlastním životům. Pouze v očích jiných se můžeme stát sami sebou“.

Dovolte mi ocitovat ještě jednu pasáž z Abramovy předmluvy ke knize Cítí, tedy je Andrease Webera: „Když si uděláme volno od našich technologií, otočíme se od zářících obrazovek, které nás zadržují hypnotizované v téměř exkluzivně lidské sféře, začneme uvolňovat své bytostné smysly z přespříliš civilizovaných předpokladů, které potlačují naši zkušenost s dýchajícím světem. Naše kůže si pomalu, tiše začíná vzpomínat na pozemsky smyslové. Jak se naše uši přizpůsobují tichu beze slov, pomalu začínáme vnímat, že mluví další hlasy, ne slovy, ale tichými vzdechy a měkkými zesilujícími rytmy, vzdáleným vytím a blízkými trylky a kaskádovitými arpeggii. Vstoupíme do přítomnosti světa, která je mnohem širší a hlubší než to, co utváříme jako lidé.“

Vlak zastavuje. Se zrcadlovým spolucestujícím zcela identickým rázným pohybem jako vytrženým z letargie zaklapneme v totožný moment své notebooky. Mrštně přehodíme pravou nohu z levé a jdeme se vydat na cestu polozmrzlou krajinou. Telefon tentokrát po cestě neotevírám(e).