Dal bych si pivo a nějakou společnost. Dal bych si dohromady svoje vztahy. Všechny svoje vady. Dám si čaj a půjdu chodit. Vychodím to, jestli to půjde.

Víra je důležitou složkou poznání, ale když ji člověk jen předstírá, je to díra. Poznání znamená svobodnou, individuální interpretaci znamení, které vnímáme kolem sebe, ne krátkozrakou racionalizaci prospěcháře, kterému se jen zrovna něco daří, ani alibismus depresáře, který do okolí projektuje svou stagnaci. Poznání je posun, proměna stavu věcí, světa. Deprese je nevíra ve svobodu. Akceptujeme nemožnost změny, rezignujeme na vlastní vklad. Bombardují nás informace, které nechceme znát. Svět je nesrozumitelným zdáním. Poznání, které potřebujeme, nepřichází. Zeje v nás díra. Náboženské výklady fungují jen pod podmínkou víry, pro kterou nenacházíme důvod.

V kritické situaci dochází k renesanci psychedelických drog, které se v relevantních kruzích přestávají považovat za zlo. Psychologové pějí ódy na schopnost účinné látky ve zdejších luzích a hájích momentálně dostupných hub lysohlávek psilocybinu depresi účinně léčit, dokonce prý bez vedlejších účinků. Sartre si v roce 1935 dal v rámci práce na spisu Imaginárno meskalin. Dva roky ho pak všude doprovázeli krabi. Být ho nechali, až když si na ně zvykl a přijal je za běžnou součást svého života.

Intoxikace
Houby jsou distorzí a amplifikací cítění. Možná jsem si je měl radši nedat. Teď je pozdě. Přítomnost je zkoncentrovaná a já tak sám, až to není pěkné. Tělo se odlehčuje a zároveň těžkne. Uvolnily se mi čelisti a brní mě sanice. Došel inkoust v peru, zastavil se čas. Nasazuju novou bombičku. Zdravím lidi, které neznám. Píšu, protože psaní ukotvuje a zbavuje paniky. Vpíjím se do lavičky, jako bych se skrz ni měl procedit. Sedím u dřevěné kreace, kterou hlídá sekuriťák. Po dlouhé době – všechno je náhle po dlouhé době – se vidím zvenčí. Připadám si starší, menší, sám. Hlavně to poslední.

Na skejtu jede holka, druhá běží vedle ní a drží ji za ruku. Blond vlasy jí vlají, usměje se na mě. Jiná holka běží vedle kluka, který se veze na koloběžce. „Mám tě honit?“ ptá se ho. Nesmějí se dvojsmyslu. Čekám, až bude dost tmy na to, jít močit. Musím jít, ale nevím, jestli umím chodit. Píšu a nic v sobě nemám. Bráním se chybě. Život jenom šrafuju. Cítím lásku. Nečekám nic dobrého ani špatného. Žádná myšlenka netrvá dlouho, ale ani nemizí. Člověk na ní nevisí, má hojnost. Je mu dáno vnímat skrz vše –, což narušuje sekuriťák, který se vrací jako slunce. A týpek shánějící svého psa. „Runa!“ V té pomlčce jsem na chvíli fixoval svět, procitl do své tváře. „Runa! Runa!“ Sekuriťák obsedantně kontroluje dřevěnou konstrukci.

Haluze
Na stole stojí rezervace s nápisem IGEN. Lukáš dělá kampaň pro Radegast, nadává na tu hnusnou sedativní tekutinu. Od prvních hub uplynuly dvě hodiny a on už vytahuje další. „Dáš si ještě?“ ptá se. „Ne, díky.“ On si dává. „Fakt ne?“ „Tak jo.“ U vedlejšího stolu sedí irský folkař Glen Hansard. Se stejnou procítěností, s jakou hrává své songy, vypráví, jak mu nedávno na koncertě skočil sebevrah přímo doprostřed pódia. Uprostřed nějaké tklivé písničky. Byl na místě mrtvý. Četl jsem o tom.

Z druhé strany sedí týpek, hraje si se psem. Vytahuje z tašky tmavě zelenou krabičku, háže mu ji. Pes si ji přehazuje v hubě, jako by si čistil zuby. Z rozkousané krabičky se vyklube zubní kartáček. Pes pokračuje ve žmoulání a najednou si fakt čistí zuby. Dám si koleno pod bradu. Začne hrát kapela, vlním se do rytmu. Tančím se svou nohou. Přisednou si nějací lidi. Ptáme se, jestli jsou IGEN. „Všichni jsme IGEN,” odpovídají. Děkujeme a dekujeme se.

(Bez)starostnost
Na houbách si člověk uvědomí – nebo má ten pocit – že rozhoduje o svém myšlení a díky tomu i o svých emocích. Někdy se zapomene v maligním meandru myšlenky, uvízne. Ať je příjemná nebo ne, křečovitě se jí drží jako jistoty ve své hrozivé svobodě. Uvědomí si své držení a může se zase pustit, když chce, ale někdy má pocit, že nemůže –
ironické myšlenky autonomně převracejí jeho tužby naruby. Může zvenčí nahlížet činnost své mysli i těla, ale nesmí se té činnosti, toho nahlížení držet. Myslí i činí s neobyčejnou rozkoší jako dobře namazaný stroj. Když se zasekne na konkrétnosti, flow je v tahu.
Nejúžasnějším detailem je nerozlišenost. Poskytuje vhled –, ve kterém se člověk může ztotožnit s tím, co vidí. Octne se na půdě bezstarostnosti. Někdo tomu říká smrt ega, ale je to ztotožnění. Každý ať dělá to, v čem je dobrý. Ať to dělá dobře. Ať je dobrý, aby se cítil dobře. Ať ctí základní zákonitosti. O smrt ega nejde, každý to dělá kvůli sobě (možná o smrt zmrda). Je třeba bádat, co nám dělá doopravdy dobře a co je jen vějička. Člověk vždycky nechce být dobrý. Nemáme rádi, když nám někdo kříží plány, když nejsme pány. Jsme jako děti. Plány se kříží běžně. Jde o to, být špatný dobře – elegantní.

(Ne)závislost
Houby uleví od závislostí, ale člověk zůstane prázdný. Některé závislosti máme rádi, umožňují nám věci si užít. Cigára chutnají nejlíp, když jsme na nich závislí. Závislost nám ulehčuje práci. Někteří lidi tvrdí, že jejich je práce jejich koníčkem. Ve skutečnosti jsou na ní závislí. V důsledku toho, že koníčka začali dělat jako práci, láska se změnila v závislost.
Závislost je důležitou ingrediencí vztahů. Jednou jsem se zhouboval zamilovaný, pak jsem ochladl a nevěděl proč. Měl jsem z toho depku. Myslel jsem, že z toho, že jsem té noci vlezl do postele s jinou, ale možná šlo primárně o vystřízlivění ze závislosti na přítulce. Houby zapůsobily jako antabus a ta holka už mi nechutnala tak sladce. Proto za éry hippies frčela volná láska – všichni ze sebe byli vyléčení.

V závislostním módu je všechno jednodušší, ale závislostí může být i nezávislost. Filip Topol považoval za nejsilnější drogu střízlivost. Houby můžou mít abstinenty k návratu k umírněnému užívání, které se pak opětovně zvrhne. Smysl dávají spíš u akutně ohrožených jedinců, kteří se svou závislostí potřebují za každou cenu skoncovat, než u těch, kteří jen zakrněli v abstraktní smyčce a neví, jak z ní ven. Basic motivací zůstává zábava – shrooms are fun.

Doporučuje se pracovat s nějakou empatickou osobou. V ucpaném systému sebe sama hrozí, že člověk stvoří další peklo. Houby se stanou další drogou. Zplodí frustraci, která bude požírat další a další látky. Radikální změna atmosféry, kterou lysohlávky navozují, je nebezpečná. To, co nás od něčeho jiného osvobodí, nás může paradoxně zpětně zotročit. Jak zpívá Ian Curtis: „Love will tear us apart again.“ Houby ukážou červí díru z černé díry, ale neposkytnou energii jí projít. Ukažou jen, že je to možné. Když se vám stejně nikam nechce, tak vás to akorát namíchne.