Píšeš. Rýsuješ křivky žalu do zákrut její bytostné krásy. Zvýrazňuješ klid, který z té krásy sálá. Ne ta těla, ale ta krása je stálá. Vlastně ani ta ne. Je pomíjivá, proto krásná. Sálá z momentu, z nuancí. Za chvíli může být všechno jinak.

Vzpomínám na tohle místo před chvílí, před rokem, před lety. Na tu osobu, pohled, kontakt, který na chvíli scelil cesty, světy, duše. Zůstal ve mně. Zůstala tam její tvář, výraz, můj stav, pocit a přístup. Jihnu. Po druhé straně parku kráčí holka s výkresy, ohlédne se mým směrem. To by taky klidně mohla být ona. Taková silueta vždycky všechno zpřítomní. Život je tady navzdory míjení zájmů, které se rozpijí v řece času jako vychrstnuté karafy vína, jako dech trávy tady a páry nahoře a mě, mých plic, které jsou jen fakticitou dechu a můj penis je fakticitou touhy a krev je fakticitou času a vztah je fakticitou osobnosti a láska je fakticitou komunikace a všechno je fakticitou něčeho, vždycky něčeho jiného, něčeho, čeho chceš, protože se nežinýruješ házet v kostky svého chtění, sledovat dění žalem svého zraku, těžce zkoušet křehký skeleton svých představ, odhodlán váhat, poražen vstávat, nemaje dávat, bohat se zdráhat, vytýkat a omlouvat se skoro jedním dechem.

Tentokrát vědomě
Uvolni všechny své údy včetně sanice v bezpečí půdy, kterous vydobyl a vyzdobil zbytečným fetišem. Nech to žít, dýchat svoje popelavé ego. Ať z poličky hrdě trčí cenné zkameněliny tvých nadějí. Všimni si zásadního pohledu na svém zátylku. Nemůžeš ho vidět, je to jen pocit. Neboj se ho. Staň se jím, pozadím té scény. Pozoruj, jak se stíny usazují. Díly se vzpouzejí jasnému zařazení. Po nebi letí čáp. Lidi stejně jako ty před chvílí se dál hemží mezi sebou a skrz sebe jako důstojně nevidomý organismus. Tančíš průzorem své mysli.

Popíráš všechno, co ses dosud naučil. Popíráš sebe, svá tvrzení, prožíváš své brnění. Nedívej se ani na jednu ze zvědavých ryb, které přitáhla tvá strnulost, aniž by věděly proč. Vydrž a nepodívej se, jen je lákej dál, tentokrát už vědomě. Díváš se pocitem, ne pohledem. Pohled jen odhadoval a zdůvodňoval pocit, protože se ho bál. Pohled je jen jedna z ryb. Kdyby ses podíval, všechny bys odehnal.

Vzájemně nezávazně
Chtěla sis hrát, tak se nediv. Hrajeme si. Nemůžu tě mít, nemůžu tě nic, a tak je neuvěřitelné, že jsi teď u mě. Něžně si osahávám tvůj zájem. Kdybych se vtělil, byl bych blázen. Bazén by se vylil. Dívám se, dýchám a ty taky. Jsem tu i nejsem. Jsme náznaky, pouhé kvarky, křehké bárky na oceánu nezkrotné energie plné proudů, příšer a strojů. Nerozumíme té rozlehlosti, ale můžeme něco jiného – být jí. Odevzdat se jí jako smrti a vzplanout životem roztoužených těl, jejichž žal nás k sobě přitáhl, semkl k extázi zdání světa, který po nás dávno volal, ale my mu nikdy nedali šanci. Žádnou jsme neměli. Dostali jsme ji až jeden od druhého.

Navzdory ztrátové dimenzi změn se zprvu hlasová vibrace stává ocelovým čápem, který letí ven z té změti vln a slané tříště. Náš hřích je hřích dětí. Teď je to příště, jehož slib jsme v sobě ukřivděně nesli. Chtěli jsme ho chtít. Teď. Mimo strach a údiv. Teď. Mizí to a zase se vrací.

Kdyžtak příště
Ta s výkresy jde ke mně. Tváří se jemně, dívá se na mě. Chvíli postává, pak pokračuje. Asi vypadám bědně, běsně, moje básně a vlasy – zplstěné třásně protichůdných myšlenek, trsy vzpomínek. Bojím se, že se mi karmicky vrátí to věčné oslovování tisíců lidí. Vrátí se a zruší moje já, které se stydí za svoje útoky na jejich klid. Budu vůbec někdy schopen s někým být?

Já vím, co chtěla. Chtěla mě nakreslit. Byl jsem v tu chvíli jednolitý monolit a nade mnou šedoširé moře s chuchvalci tmy a prosvítajícími lepšími dny. Všednodenní vlnění, dokonalé světlo. Snad právě proto jsem byl prázdný a nezašátral po ní. Komicky se rozmýšlela. K čemu? Proč si prostě nesedla a nepustila se do díla? Bála se rozdílu věku? Že bych se skrz své zpředmětnění pokusil zmocnit její subjektivity a žádal víc než jen nakreslení? Naplnění své touhy, do které se neobratně připletla? Vztah? Vláčně se vrací.

„Dobrý den. Mohla bych si vás nakreslit?“ „Já budu za chvíli odcházet.“ Odchází. „Ale,“ pronáším. Zastavuje se a otáčí. „Když tak příště,“ odkazuji na věčnost. „Dobře,“ neklade odpor. Dobře. Fakt nemám náladu. Nemám potřebu. Budu odcházet. Crčela z ní plachost. Chci, aby mě kreslil někdo oprsklý. Zahrnul mě do svého vědomí. Pískle. Jdu do kina na nějaký trhák.∞