Prozkoumávání a dokumentace časem chátrajících míst, které postupně uvolňují místo potřebnějšímu a novějšímu. To je urban exploration. Nelegální hobby? Poslání? Karmická posedlost?

Urban exploration (nebo také infiltrátorství, zkráceně urbex) je objevování a zkoumání ruin, chátrajících budov, opuštěných hal a jiných zapomenutých míst. Urban exploreři závodí s časem, hledají ztracená místa u nás i ve světě, která dokumentují – natáčejí videa a fotí. Všechno navíc na hraně zákona. Není to jen druh zábavy, trocha toho adrenalinu, ale i záslužná práce. Zachycují svět, který postupně mizí a kromě nich mu nikdo nevěnuje sebemenší pozornost.

Kouzlo ztracených míst
Mám trochu obavy, jestli nebudu muset přelézat ostnaté dráty, utíkat před hlídacími psy nebo vysvětlovat squatterům, že si to jen prohlédneme, uděláme rozhovor a zase si půjdeme po svých. Jsme s Václavem Žižkou ze skupiny Urbex Praha ve staré hale Kolbenky. Je to moje první zkušenost s urban exploration.

Vydáváme se ale na místo pro začátečníky. Dobře dostupné, bezpečné – a co si budeme povídat – docela známé. Bývalá hala ČKD má několik rozhlehlých pater, všechno je ale vybílené, rozkradené a zůstává tu jen suť, odpad a pár poničených oken. Obyčejná ruina, zdálo by se. Přesto má ale neskutečnou atmosféru. Sedáme si do vymláceného okna ve třetím patře a mezi střepy a prachem, s výhledem na Vysočany, začínáme s Václavem probírat fenomén urbexu.

„Začalo to původně ve Francii objevováním podzemních prostor. Jednomu z prvních průzkumníků se to ale úplně nepovedlo a skončil v tunelu na zpáteční cestě šest metrů od východu. Přesto se ale začali přidávat další a stal se z toho světový fenomén. V Belgii jsou třeba domy ještě kompletní – vybavené kuchyně s porcelánem, s obrazy. Všechno zachované. Vždycky mi to přijde, jako by se zastavil čas a lidi odešli předvčerejškem. Pak se dozvídáme, že původní majitelé buď dávno umřeli, nebo se odstěhovali a protože je to soukromý majetek, stát s tím nemůže nic udělat. Takže odstřihnou elektřinu, vodu a nechají to být. Odstřihnou možnost dalšího života.“

Je to vlastně závod s časem. Závod o to, jestli se postupně mizející místo stihne nafotit a zdokumentovat. Takové objekty jsou rozesety všude po světě a každý má svůj příběh. Nejde jen o prolézání starými sutěmi, ale i o odkrývání příběhů zkoumaných lokalit. Každé místo vyzařuje určitou energii a má nějaké kouzlo.

Tenhle koníček má svoje pravidla. Každý, kdo prozkoumává podobné lokality, musí být nejen velmi opatrný, ale i šetrný. Celé se to navíc pohybuje na hraně zákona.


Úcta k prostoru
„Urbex má jedno hlavní pravidlo. Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy. Sice není vysloveně řečeno, že by člověk neměl s něčím hýbat, ale když si něco vezme, třeba kvůli kompozici fotky, ať to vrátí tam, kde to bylo. Urbex by nikdy neměl vytvořit vstup do toho místa. Ten vstup by tam už měl být. Nejde o trestný čin, ale přestupek – můžeme dostat pokutu za vniknutí na cizí pozemek. Zrovna nedávno jsme se potkali s policií v jedné biochemické továrně. Vstup byl jednoduchý, budova opuštěná, dokonce i bez plotu, ale s vrátnicí. Jenže nějaký urbexiér oznámil, že je to nehlídané a že si kdokoliv může cokoliv odnést, takže lidi, které jsme tam potkali, už byli agresivní a zavolali na nás policii. Mrzí mě, že to někdo dělá a nám dalším to znepříjemňuje. Policii jsem vysvětlil, co jsme tam dělali, a dostali jsme pokutu. Jen aby vykázali nějakou činnost. Důvod byl, že jsme vnikli na soukromý pozemek za účelem focení si cizího majetku. Naprostá blbost. Jako bych na Staroměstském náměstí nedělal to samé.“

Při urbexu narazíte na zásadní věc. A to na přístup a myšlení lidí. V Česku jen stěží najdete zachovanou a nerozkradenou budovu, zato ve světě klidně narazíte na kompletně vybavenou vilu s ustlanými postelemi a prostřeným stolem, která už je ale desítky let opuštěná. Lidé tam k tomu přistupují s mnohem větším respektem. Záleží na každém, jak se k tomu postaví. Je důležitá úcta k prostoru? K původním obyvatelům? Rozhodně. Představuji si všechna ta opuštěná místa jako malá živá muzea. Muzea, do kterých můžete nakouknout a nasát příběh onoho prostoru. Záleží jen na zážitku, který vám nikdo nevezme.

„Jakmile někdo uveřejní souřadnici, tak místo umře tak do tří let. A je to velká škoda. My nejsme tajemní záměrně, ale chceme to místo nějak zachovat, chránit. V Česku se snad nedá uchránit skoro nic. Vždycky se najde někdo, kdo to v diskuzi na internetu odtajní. Před rokem jsme u nás měli sto dvacet míst, kam se můžeme podívat, teď jich máme pět set dvacet. Ten seznam se rychle rozšiřuje.“

Nebezpečná záliba
Existují ještě jiná rizika. Nikdy nevíte, jestli je tam podlaha dost pevná, zdi neztrouchnivělé a hlídači trochu benevolentní. Je to risk, který ale stojí za to. Kromě hromady objektivů, stativů a jiné výbavy je ale prý důležité mít trochu strach. Takový ten zdravý strach, který vám nedovolí hnát se za lákavou kořistí – nejlepší fotkou nebezpečného místa.

„Párkrát už mě honili hlídací psi, ale mám i horší zážitek. Na jednom opuštěném vrakovišti byl trochu šílenější majitel. Procházeli jsme se tam, fotili, nebylo to nějak více oplocené a nebyla tam ani cedule, že jde o soukromý majetek. A najednou nám kolem hlavy proletěla kulka. Když jsme se snažili dostat dál, další mě zasáhla do palce. Ten majitel nás prostě vystřílel ven. Nebo jsme byli už potřetí v jednom opuštěném hotelu v Německu, to už se člověk cítí víceméně bezpečně – ale to je na tom to zrádné. Dům se vyvíjí a mění, nezůstává stejně stabilní. Když jsem šel do kuchyně, tak se se mnou propadla podlaha a já zůstal po půl těla viset, pode mnou tři metry. Kdyby mě nechytnul kamarád, tak ani nechci pomyslet, co by se stalo.“

Prokličkujeme ještě mezi trámy a vyrvanými okny a pomalu scházíme dolů. Václav je vybavený, podává mi baterku a jdeme ještě do sklepa. Procházíme se rozsáhlým sklepením, ve tmě je energie celého prostoru zase jinak zvláštní. Říkám si, jak blízko si je v takové situaci krása a zkáza. Jak krásný dokáže být zdemolovaný prostor. Je to zvláštní, ale asi se to musí zažít.

„Pro někoho to je dobrodružství, pro někoho forma umění. Pro mne je to všechno dohromady. Spousta lidí si to fotí jen pro sebe, na památku. Já to chci zprostředkovat lidem jako zážitek. Aby si představili, jaké to tam bylo, aby to z té fotky bylo cítit. Odběhnu od problémů všední reality a prostě vypnu. Když tam jsem, nemyslím na nic jiného a jen vnímám atmosféru. Sice to je vlastně koníček, ale pro mě už je to spíš styl života. Myslím, že se tomu budu věnovat už navždycky. Je úžasný, když někde jste, loupe se tam omítka, odkapává voda, pořád máte pocit, že za vámi někdo stojí, ale on tam třeba vůbec nikdo není, pak tam bouchnou dveře a je to jenom vítr. Je to totálně děsivý a úžasný v jednom. Dalo by se říct, že je to posedlost. Taková zdravá droga.“ ∞