Kalorická bilance intelektuálního kosmu
Lze dnes myslet na pojem „energie“ nějak jinak než v souvislosti s mrznoucími chodidly a rampouchy u nosu v domácím prostředí? Je úžasné, jak slova nové významy nabývají, a jiné ztrácejí, některé jsou zapomenuty v nánosech času, meandrech odplouvajícího, z nichž se však přece jen může zbytkový materiál odtrhnout a záhadně ve vášnivém proudu dostat do popředí.
Zákon zachování energie mluví jasně stejně jako teorie tepelné smrti vesmíru. Vyvrácení (nebo spíš vyvracení) či (dočasné) potvrzení jedné z nich nebo obou je dutinou dějin, která dřív nebo později dochází naplnění. Téma tohoto vydání shledávám v dnešním čase „úsporných tarifů“ humorně hořkým, tragikomickým, důvtipným a provokativním. Protože špásuju ráda, dovolím si subverzi jeho aktuálních konotací, ponořím do rýh jeho rozmanitých vrstev prst a poslechnu na chvíli tep jeho teplé mízy.
Postmoderní spisovatel Thomas Pynchon předložil již v povídce Entropie prozaické rozvinutí nejednoduchého pojmu stroze se vyjímajícího v názvu svého textu. Jeho hlavní postava, Callisto, aplikuje hypotézu o vyčerpání energie v kosmu (jejíž podmínkou by musela být jeho ohraničenost) na kulturní sféru lidské společnosti. Uvažuje o tepelné smrti kultury, ke které by mohlo dojít jednoduše vyčerpáním intelektuálních impulsů a zastavením myšlenkové geneze. Magické slovo entropie skýtá v tomto smyslu možnost otevření pravděpodobnosti, že neustálé přeměňování energie může jednoduše dospět ke svému konci. V knize se objevují odkazy ke konzumerismu, který entropii (rozložení pravděpodobnosti, prostor pro odpor vůči pravidlu ve fyzikálním kosmu) zvyšuje. Máme opravdu dostatek zdrojů? Nikdy nevyčerpatelných, prostě donekonečna přeměňovatelných? Co když ale rostoucí míra entropie naruší systém struktur světa, ve kterém se pohybujeme, do té míry, že opravdu začne naše intelektuální vitalita vyhasínat? A neustálá práce s energií, její přelévání z jedné nádoby do druhé, bude pohřbená v peřejích minulého? A nebudou nakonec všechny ty zbraně, na jejichž výrobu energii nadměrně vynakládáme, nakonec prostředkem k zániku, ke zbavení se energetického cyklu? Rozpijeme horkokrevnou palbou výroby hranice dnešní entropie?
Technická revoluce i Bůh na sfygmografickém záznamu
Futuristické nadšení z technického pokroku dosáhlo až takových rozměrů, že se válka stala téměř synonymem obrody. A něco tak ničivého jako nástroje k zabíjení lidí byly považovány za symbol inovace. Pynchonův protagonista odkazuje i k této části produkce, jejíž výrobky mají jediný účel: masovou destrukci, a přispívají tak k akceleraci narůstající entropie. Co ale futuristy tak moc lákalo na mechaničnosti ocelových konstrukcí? Je to prostě ono opojení silou, podobné tomu, o kterém píše Fridrich Nietzsche při (na několikahodinové procházky si skutečně bral sešit, do nějž po cestě zaznamenával své myšlenky) zdolávání strmého terénu? Nietzsche se vyjadřuje velmi zaujatě o pohybu – tom fyzickém, který ale chápe ve spojení s myšlenkovými pochody a prohlubováním mentálních kapacit. I futuristy pohyb fascinoval, avantgarda, předstih. Jak zmiňuje Lada Hubatová-Vacková v knize Rytmy + pohyb + světlo (Alena Pomajzlová [ed.], Arbor Vitae, 2012) obrazový záznam životních funkcí představující pravidelně se měnící křivku vyvolávající dojem pohybu, byl v době svého vzniku a následné popularity (2. polovina 19. století) chápán na jedné straně čistě exaktně a jako výsledek technicky pokročilého vynálezu, na druhé skýtal prostor pro metafyzické interpretace a evokaci až mystické síly.
Paradox, který spočívá v těsném sousedství vědy a ezoterismu ve vizualizacích například rytmu dýchání, lze vysledovat i v dnešní době. Doberu se ho skrze zamyšlení nad hodnotami na chytrých hodinkách. Jednoduché počty kalorického příjmu a výdeje jsou samovypovídající. Pro zachování tělesné hmotnosti by měl být náš příjem a výdej vyvážený, pro redukci váhy by měl převažovat výdej a pro její příbytek příjem. Abychom zvládli například půlhodinový běh, potřebujeme určité množství energie, náš organismus je získává buď z přijatého jídla, nebo z usazeného tuku.
Ze skal (pa)věd padá elán
Realita je ale komplexnější – proč někdo pravidelně sportuje, příjmem nepřesáhne limit svého „bazálu“ (Bazální metabolický výdej […] je množství energie vydané v klidovém stavu v teplotně neutrálním prostředí… [Wikipedie]), přesto nemůže zhubnout? Jakou roli hraje psychika? A je spletitost tohoto problému vědecky vysvětlitelná? Jinými slovy: „Dá se to spočítat?“ Vytrasovat všechny procesy a dojít k tomu, proč je to právě tak, anebo se naše vnímání těmto striktním a zřetelným výpočtům vymyká a samo tak ovlivňuje realitu, jež je vlastně žitou zkušeností? Mnohdy zkonzumujeme tolik cukru, a přesto cítíme alarmující nedostatek energie, někdy sražení denního příjmu kalorií o třetinu na své schopnosti a síle nepoznáme. Lidské tělo ke svému běžnému fungování ve skutečnosti potřebuje mnohem méně výživy, než kolik jí přijímá. Důležité je, jaký má člověk „elán“, tento výraz se koneckonců používá v běžné řeči. Mezitím pojem „élan vital“ Henriho Bergsona odkazuje na jakousi prasílu spontánní organické morfózy, kterou francouzský filozof klade do jádra evoluce. V jeho pojetí hraje roli vědomí a vnitřní (nevědecky pojaté) plynutí času. Tato teorie reaguje na neudržitelnost vědeckých praktik, které redukují organismus na součet oddělených prvků a sil, které se na sebe různě vážou, reagují a ovlivňují se, zatímco pohled na celek chybí. Ústředím všeho živého musí být naopak tvořivý pohon.
Bude krajina myšlenek a nápadů pohřbena v popelníku dějin společně s tvořivým principem zhmotněným v secesních mozaikách a Kupkových obrazech z předválečného období (viz Rytmy, pohyb, světlo)? Přijdeme o elán? Možná jsme o něj metaforicky přišli ještě před tím, než bude vyčerpán, svou hlubokou výpočetní analýzou. Nevynořuje se tento koncept přece jen znovu z hlubin v dobách, kdy zase vidíme všechno „jasně“? Kdy je jedno, zda následujeme konspirace nebo „evidence-based“ zdroje, pokud si za nimi stojíme, kdy pravda je rozteklá po útesech (ne)limitujících vesmír? Snad se otevírá příležitost něco násilně vypáčit z lidského vědomí, aby mohla být zasazena květina. A snad předáme oním páčením vydané kalorie novému životu. Možná ani nepotřebujeme dostatek tepla pro generování nových myšlenek a jediné, co stačí, je vůle. A tak tepelná smrt vesmíru bude potvrzením nesmrtelnosti onoho již dávno mrtvého pojmu „élan vital“.