Červnový horký podvečer, vše ztichlo, blíží se letní slunovrat a magická svatojanská noc. Zpívají cikády a chrousty přitahuje světlo ze zapomenuté lucerny. Pouliční lampy se už na noc zhasínají. Nalévám si víno do toho medového klidu, voní lípy. Dnes asi budu ponocovat.

Zatím ale panuje teplý máj a ten červnový večer se jen rýsuje v mých představách. Nevím, co budu v tu chvíli cítit a jak se do té doby promění realita. Zatím tady na venkově v noci nad hlavou létají stíhačky, které se stahují k ukrajinským hranicím, a tak i kdyby člověk vůbec nezapínal televizi, rádio nebo počítač, chápe, že někde blízko se odehrává válka, ostrý a nebezpečný konflikt, hrozící přerůst do ještě větších rozměrů.

Nejsem politolog ani znalec politiky. Pro mne to představuje jednoduše něco hrozivého, jakýsi Damoklův meč, který se s léty stále přibližuje víc a víc k našim hlavám a někdy je již i stíná. V mých očích válka ze své podstaty nemůže být nikdy spravedlivá ani korektní. Nevěřím publikacím, které označují válku za přirozenost. Dle mého názoru je to naprosté vybočení z normálu, kdy vždy trpí hlavně nevinní. Ostatně není to tak dávno, kdy se odehrávala válka v bývalé Jugoslávii, mezi Srbskem a Chorvatskem. Teď je to Rusko s Ukrajinou.

Ne, opravdu nehodlám psát politický pamflet. Jen uvažuji nad proměnlivostí života, nad tím, jak bezstarostní jsme kdysi bývali, nevědouce, co nás čeká. Najednou mi připadají tvrzení o tom, co bychom vše udělali a jak se zachovali, kdybychom věděli to, co dnes, zcela nesmyslná. Kdybychom to totiž věděli, asi bychom bývali nesvedli vůbec nic. Někdy je nebezpečné předjímat, protože pak neuděláme právě tu podstatnou drobnost, kterou ve své nevědomosti činíme.

Procházíme životem a pěstujeme svoje zahrady. Tak, aby od brzkého jara do pozdního podzimu kvetly a voněly květiny a zrály plody, a v zimě, když je vše pod sněhem, bychom mohli rozjímat a odpočívat. Tak to ostatně plánoval i Karel IV., který udělil dokonce výsadní postavení všem, kdo v Praze zahradu vytvořili. „Starat se o zahradu znamená doufat v budoucnost.“ Alespoň tak nějak to říkávala moje milovaná herečka Audrey Hepburnová. V tom s ní naprosto souhlasím. My teď v naší české kotlině ani nic jiného dělat nemůžeme…

Po parném dni si dávám U Jelínků malé pivo a matesy. Sedím u stolu vedle okna v sousedství dvou starších pánů, kteří mi laskavě nabídli volné místo. Jeden z nich vypadá jako Paganini – nos skobou, černé pronikavé oči, šedivé dlouhé vlasy spadají na ramena, vysoké čelo zbrázděné vráskami, dlouhé prsty svírají ucho půllitru. Rozhovor se ale točí okolo drahoty a běžných trampot všedního dne. Do této legendární hospůdky občas také zavítají muzikanti po hraní, a někdy se dokonce stane, že rozbalí nástroje a něco zahrají. Je to však velká vzácnost.

Teď možná dříve než jindy přehodnocujeme stále dokola veškeré situace, ve kterých jsme se kdy v našem životě ocitli. V hlavě se motají stále táž předsevzetí – za stejných i odlišných okolností. Pohybujeme se po spirále a ta se vzpíná do obrovského bouřkového mračna, do tajfunového víru, který se nad námi zvedá, nad střechami domů, mosty i kupolemi kostelů a chrámů. Panuje jakýsi okamžik očekávání, my se ho snažíme natáhnout, abychom se mohli nadechnout. Nebe je ještě modré a obláčky bílé a kudrnaté, omamně voní šeříky a jabloně, kvetou kaštany.

Hrajte, dokud žijeme!