Kim Kardashian zhubla kvůli tomu, aby si na pompézní přehlídku Met Gala mohla obléknout šaty Marilyn Monroe. „Chce to změnu!“ říkáte si každé ráno při lamentování nad svým účesem? Change your destiny!

Pokud bych měla vyjmenovat několik slov, která jsou vyprázdněná, jsou jimi: láska, život, změna. Něco jako „Change your destiny and love your life“. Slovo změna, byť je nevina na jeho straně, ve mně nevyvolává sebemenší zájem o prozkoumání jeho konotací. Jak ale říká starý dobrý Wittgy, záleží s jakými pravidly hru hrajeme.

Existuje esence? Může být esencí změna? Podle Platóna bytí ve své podstatě neexistuje, jelikož se neustále mění. Ice na krku, mýtus trapu. Rozuměj diamanty, jenže z ledu se stává voda. A ice na jazyku, a pak v krku, nakonec vyčůráš. Identita je tekutá, je součástí splašků. A co na jazyku, nejdřív bývalo na srdci. Jakého skupenství je inspirace? A jak se transformuje v úvahy, které potřebují být zvěcněny? Dej si pozor na svoje myšlenky, protože tvoje myšlenky přecházejí v slova, dej si pozor na svoje slova, protože tvá slova přecházejí v činy. Je potřeba přijetí, aby mohla existovat změna? Co ji předchází? A co přechází? Obrat musí být podmíněn narušením volného toku. Smítkem, které pohne složením řeky. Obrat se neděje zničehonic, ale odehrává se v přirozené proměnlivosti života. Připravuje se půda a novost je pociťována jako šok těmi, kdo onu přípravu ignorovali.

Fake it until you make it
Baudrillard ve své knize Simulakra a simulace popisuje genezi simulaker v několika fázích – nejprve existuje původní skutečnost, s technologiemi moderní doby bylo možné udělat její kopie a v posmoderní společnosti tyto kopie svou přesností nahradily originál. Celebrity jsou tvořeny médii; existence Kim v šatech Marilyn je podmíněna obrazem, který získáváme v dnešní době již převážně z internetu. Způsob zachycení a prezentace je celebritou samotnou.

Z reality se stává simulakrum, ze simulakra realita. Obrození původního smyslu se ale nekoná. Leda že by přišel umělec a poukázal na ni nevybraným gestem. Zavrhujeme, co se nesluší, omezujeme naši společnost na binaritu pro zjednodušení vzorce bytí, který nelze v celkovosti zachytit, byť nám pár jeho drobků utkví mezi prsty u nohou.

Myslím na performativitu Butlerové; až jejímž prostřednictvím se uskutečňujeme. Sebe jako muže nebo ženu podle Butlerové utváříme opakovaným performováním aktů – ať už jde o chůzi, mimiku nebo oblékání. Jedná se o proces dělání genderu podvědomým imitováním, než že by se jednalo o bytí samotné. Simulakrum se stává realitou. Neustále se obnovujeme skrze činy a zároveň konzervujeme danou pozici.

Artefakt se společenským apelem
Kamarádka mě poprosila, ať si na její svatbu neberu oversized sako. Chápe, že je to „fashion“, ale pro většinu lidí vypadá jako pánské. V roce 2000 se odehrála přehlídka módní ikony Martina Margiely a jeho módního domu známého inovativními návrhy – jedná se o bod v historii módy, který odstartoval oversized trend. Díky své hodnotové základně ale nabyl nadčasovosti a ztratil tak obraz pouhého hitu, který s rychlým nástupem padá zpět do hlubin internetu a jediný obraz, který z něj zbývá, je memíčko, simulakrum, které se očistilo od své simulakrovosti a bylo zadupáno svým vlastním stínem. V podhoubí fenoménu baggy clothes stojí poukaz na problém s tvorbou velikostí oděvů padnoucí jen určitému typu postavy – tomu, které je prezentuje na molu. Margiela, tak jak už bývá jeho zvykem, provedl dekonstrukci tehdejších norem v haute couture orientované na slim fit. Margielova kolekce přenesla pozornost zpět k oblečení k samotnému, které už není pouhou ozdobou těla. Ve své obrovské podobě nabývá nových forem.

Já vidím v oblečení, do kterého se vejde každý a jehož účelem není zdůraznit „křivky“ postavy, příležitost k větší inkluzivitě. Přestože inovativnost oversized oblečení patří do roku 2000, pro mnohé se jedná o něco stále vystupujícího z normy, zvláště pak, pokud svými vlastnostmi nekoresponduje s diskurzivními rysy našeho pohlaví. Tak jako jsme stále potomky distinkce tělo-duše děděné od Descartových časů, je těžké vnést barevné spektrum do černobílého vidění týkajícího se genderu.

Mnoho návrhářů neustále potvrzuje pozici oděvu jako něčeho, co dokáže být součástí společenské změny. Podobně jako malíř dokáže novou perspektivou pohybovat lidským vnímáním, přijatelností. Jsou to umělci, kteří nás dokážou přimět nikoli vidět jinak, ale vidět. Mnohdy rozsvítí slepá místa tak prudce, že jsme nejprve paralyzováni, ale nakonec donuceni přidat se k stále se rozšiřující většině, která v jistém nedefinovatelném bodě vznikla z menšiny. Průlomová díla dějin umění byla akcelerátorem změny, pro další vývoj přestavila výhybku. Prokazuje se zde nezbytná návaznost na dosavadní tradici a to i oněch novátorských děl vymezujících se proti ní. K negaci totiž potřebujeme nejprve předmět, který negujeme.

Šach mat, a jedeme znova
Možná i posloupnost je iluzí, stejně jako akce a reakce. Co když jsou jen odlišné jednotlivosti? Co když vývoj je mýtem, který jsme si utvořili, aby bylo žití přehledné a dávalo smysl, a světu dominuje nahodilost? Nesouvislost. Determinismus je klam. Moment, ale my si tvoříme svět a dospíváme k jeho zákonům na základě svých smyslů a mozkových kapacit. Hrajeme hru v rámci lidského společenství – pojďme dál předstírat, že pilíře našich hodnot konstruují svět a že všechno souvisí se vším, že věci mají významy, které je pojí se slovy. Každý z nás si tak může utvořit svoji hru ve hře, se svými pravidly a mantinely bez ohledu na společenské normy, nebo možná právě v ohledu k nim, s cílem jejich rozkopnutí, které může začít jen smítkem vhozeným do řeky, jedním pánským sakem na ženském těle při obřadu, skočením do řeči patriarchálním stereotypům často manifestovaným v běžném diskurzu. Proti absurditě absurditou. Hrajme si.