Každé ráno se probouzím do oblepenosti detailně známým prostředím, které se nelze již týdny (či už měsíce?) zbavit. Srdce i mozek jsou fyzické orgány, a tak z podstaty není možné jejich prodloužení do online světa a následné odstřižení od zdroje. Zplošťujeme se doslovně i přeneseně? Vzniká nový typ vizuality spolu s redukcí vlastní osobnosti?

V roce 2013 se s rozšířením Instagramu stanovuje nový typ vnímání světa, a především se otevírá nebývalá příležitost vytvořit obraz sebe sama podle vlastního přání. Tato platforma založená, na rozdíl od Facebooku, na obrazu nabízí prazvláštní estetizaci obyčejných životů. Nepochybně se podílela na stírání rozdílů mezi vysokou a nízkou kulturou, uměním a popem nebo kýčem. Samotné naše životy se ale staly Instagramem svázány – začaly jsme je vést způsobem, aby se vešly do instagramového čtverečku a nepůsobily tam nepatřičně. Instagram nám začal diktovat, jak má vypadat jídlo, které jíme, a filtry naznačovat naše fyzické nedokonalosti. Sebeprezentace se jeví jako nezbytná a pokud někdo Instagram nemá, divíme se tomu víc, než pokud je tomu naopak. Fotoaparát, který jsme si před dvaceti lety brali s sebou do Chorvatska nebo na babiččiny sedmdesátiny, má teď každý v kapse připravený k příležitosti fetišizovat, co se mu jen zamane, třeba v rámci takového rutinního úkonu jako je cesta do práce.

Instagramu aktuálně konkuruje TikTok – zdaleka neplatí, že se jedná o platformu pro děti nebo dospívající. Jeho doménou se stává video, ne však ledajaké – horní limit je jedna minuta. Na Instagramu se videa dávají do příběhů, stories nebo také storíček (dnes už je možnost tzv. reels, což je, dá se říct, kopie principu TikTok videí) a často se jedná o vhled do života uživatele. TikTok se však od tohoto způsobu komunikace liší – videa zde jsou spíše prodloužením fotografie než obdoba stories. Vizuální poutavost, dynamika, technické provedení hrají nepochybně zásadnější roli. TikTokeři si navzájem nastavují vcelku vysokou laťku a motivace k jejímu překonání podněcuje jejich imaginaci a nápaditost. Stejně jako všude jinde, i zde najdeme vizuální odpad. Pokud se ale zaměříme na videa s opravdu neuvěřitelným počtem zhlédnutí, obklopuje je jistá autorská erudice, tvůrčí duch a mnohdy disponují také kvalitním obsahem. Tento typ média klade na tvůrce o stupeň vyšší nároky než médium fotografie, jež už mnozí uživatelé Instagramu hravě ovládají.

Jiná zkušenost
Jak Instagram, tak TikTok se v současnosti podílejí na jakési vizuální přehlcenosti, kterou jsme uchvacováni v pohodlí našich domovů. Zdá se, že online přednášky nebo konference jsou opakem, byť se nalézají ve společném, virtuálním, prostoru. Protože vycházím ze své vlastní pozice – studenta univerzity, poslouží mi pro následující úvahu výrazy jako „přednáška“ nebo „vyučující“, předpokládám však, že zkušenost různých online setkání (pracovní porada, vysokoškolská přednáška, středoškolská hodina) se vyznačuje společnými znaky, jejichž působnost se může lišit co do kvantity. Časová dotace online schůzek se v nemálo případech od setkání tváří v tvář nezměnila, byť zkušenost je diametrálně odlišná. To, na co jsme z virtuálního prostoru zvyklí, tedy být neustále zabavováni rozmanitými podněty, zde neplatí. Samozřejmě, online přednášky mají být náhradou za čas strávený na katedře. Nemělo by se však jednat o počet odpřednášených minut, nýbrž o kompenzaci efektivity klasické živé hodiny. Atmosféra, kterou na online hodinách zažíváme, se nedá srovnat s tou v alma mater. Narušeno je působení osobnosti vyučujících, kteří jsou v běžné výuce fyzicky přítomni se svým charismatem, jehož projev je v online prostředí značně omezen. Kromě toho, že se mění způsob vidění osob z několika dimenzí na pouhé dvě, změně podléhá naše vizuální vnímání i v jiných ohledech. Vždyť už jen zasekávání obrazu či hlasu nám pozměňuje obraz dané osoby. I náš úhel pohledu na ni je velmi omezen, z člověka se stává výsek člověka. Jeho obraz sestává také z pozadí, které je na těch 90 minut jeho součástí. Volba pozadí na online meetingu není zanedbatelná, prozrazuje nám něco o člověku, na nějž míří kamera.

Výzva pro sebeprezentaci
Co ovšem považuji za fascinující je způsob, kterým formujeme svoji prezentaci. Samozřejmě přemýšlíme nad tím, abychom v pozadí neměli nepořádek, volíme knihy, které o nás mají něco vypovídat, uvažujeme, jaký kus nábytku bude vypadat stylově, ladíme kompozici věcí kolem nás či za námi, hlídáme, jak dopadá světlo, abychom nevypadali „blbě“. Pokud spousta z nás tohle neřeší, jedná se také o jistý postoj k vizualizaci našeho „přirozeného prostředí“. Někteří využívají jako pozadí fotku, buď vlastní, nebo volí návrh nabídnutý daným médiem. Každým z těchto zdánlivě zanedbatelných kroků definujeme svůj obraz. Zajímavé však je, jak se proměňuje uvažování o našich domácnostech – ukazuje se, že s lockdownem se lidé (logicky) zajímají o to, jak vypadá jejich interiér – samozřejmě asi hlavním důvodem je, aby se tam cítili co nejlépe, ale již s tím, jak jejich domov bude vypadat, se pojí jakýsi předpoklad implementovaný instagramovým okem, aby dané prostředí bylo zveřejnitelné, takzvaně instagramovatelné, a dnes také vhodné pro video­‑konferenční prostředí.


Nejde však jen o to. Za zásadní považuji obrat našeho vidění k nám samým, ovšem nebývalým způsobem. Už jsme zvyklí formovat svůj vzhled pro fotografie na sociální sítě, stejně tak pro videa, kde máme stále kontrolu nad vizuálním vyjádřením sebe sama. Pokud se nám nelíbí náš výraz na fotce, jednoduše ji smažeme a pořídíme novou nebo ještě lépe – nafotíme dvacet fotek a vybereme tu nejlepší. S videem je to komplikovanější, protože se v něm projevuje viditelněji naše přirozenost. Do fotografie nevpustíme nežádoucí grimasu a volíme přitažlivý duckface, napneme obličej, zasuneme bradu a v této krkolomné pozici pořídíme podobiznu. Video je komplikovanější, protože musíme své komplexnější projevy v průběhu samotného natáčení důsledněji kontrolovat.

Pokud se přihlásíme na online meeting, máme možnost zapnout si kameru, nebo ji nechat vypnutou. Ze své vlastní zkušenosti mohu říct, že se zapnutou kamerou není takový problém pozornost udržet, jako když nejste pod (hypotetickým) „dohledem“ ostatních účastníků, ale především lídra meetingu. Na druhé straně je tato činnost nadměrně vyčerpávající, proto si myslím, že kvantitativní časová přenositelnost reálného setkání do virtuálního prostoru nedává smysl, pokud se vrátím k předchozímu bodu. Záleží však také na tom, zda ostatní členové setkání mají kameru také zapnutou nebo ne, a jestli tedy „zapadnete“, či nikoliv. Pokud vezmeme v potaz, že kameru zapnutou máme, nabízí se nám zcela nový pohled na sebe sama – nahlížíme se poprvé tak trochu z perspektivy druhého. V průběhu setkání je běžné, že vedle ostatních účastníků vidíme také sebe sama, všechny v totožných rámečcích. Nahlížíme se tedy částečně z jakési odosobněné perspektivy.

Já z pozice ne­‑já
Online schůzky jsou zpravidla založené na spontaneitě, povětšinou si nelze naplánovat, co přesně budeme říkat, jak se budeme tvářit, jak je tomu v případě videí. Doposud nám nebyl vnucován pohled na sebe samé s takovou agresivitou. Jsme vystaveni svému obrazu, zatímco komunikujeme, posloucháme, soustředíme se, reagujeme, konáme. Lze očekávat, že do způsobu našeho bytí se dřív nebo později začlení čilejší vědomí našeho vzhledu. Všímáme si takových aspektů našeho projevování se, které nám doposud nebyly přístupné. Nyní je naopak občas těžké nalézt složitou cestu k jejich ignorování. Jsme si neustále na očích a nejeden z nás se setkává s domnělým dojmem ze sebe sama z pozice druhého. Známe plejádu našich výrazů a máme tedy moc je formovat podle vlastních požadavků (často na nevědomé úrovni). Kontrola nad naší prezentací dochází svého vrcholu. Jedná se o modifikaci nás samých, našeho přirozeně projevujícího se já? Nebo dovádíme sebe sama k přísné dokonalosti, která se míjí s realitou? A je stále relevantní se realitou zabývat, když většinu našich životů žijeme ve virtualitě?