Slovo stigma pochází z řeckého slova στίγμα. Původně mělo význam cejchu, vypáleného znamení, které se dávalo zločincům nebo lidem, kteří se nějak provinili proti zákonu nebo se projevili jako zrádci. Bylo jakýmsi rozpoznávacím znamením, jež mělo navždy vyloučit jeho nositele ze společnosti. V dnešní době je význam tohoto slova poněkud posunutý, a pokud se nejedná o termín z biologie, naznačuje spíš útrapy, které člověk se sebou nese kvůli svému původu nebo přesvědčení a postoji, jež jsou naopak ve většině případů čestné.

Nabízí se otázka, co se stalo s naší společností, když se význam slova tak diametrálně proměnil. Dnešním současníkům, a především dětem, se možná zdají být naši předchůdci poněkud naivní. Například snaha národních obrozenců o prohloubení povědomí o českém folklóru, jejich upínání se ke slovanství, Kantova filosofie, pojetí školy Komenského anebo Platónovy ideje o vytvoření ideálního státu. Samozřejmě je to jen namátkový skromný výčet, ale přece. Otázkou je proč. Proč se nám dnes zdají myšlenky a praktiky celých generací před námi, řekněme, poněkud ploché a kromě jednotlivých citací se k jejich úvahám a postojům už nevracíme.

Domnívám se, že jde o přemíru nejrůznějších informací, jejich neustálou přítomnost, mediální a internetový svět. Tato směsice šokujících i jímavých zpráv a zábavy, dostupnost jakýchkoli stimulů pro naše smysly, nesčíslné rady, jak se oblékat, vybavit si dům nebo byt, co je zdravé, a co ne, co se stalo včera, dnes a co bude zítra, kdo co řekl a udělal, hra na city, nespočetné apely a den ze dne měnící se pravidla, příkazy a zákazy, normy, porušení veškerých tabu a přístupnost veškerých rádoby slastí až do morku kostí nutí lidi, aby podvědomě začali celý svět brát s odstupem a potichu si mysleli svoje. Ztotožnit se s hudbou, udat si rytmus, hlavně vše stihnout, aby člověk mohl uživit sebe a své blízké, soustředit se na to, aby byl loajální, asertivní, výkonný, odolný vůči stresu, ambiciózní, ale ne příliš, zkrátka, aby splňoval veškeré podmínky k výkonu práce, aby byl činný, když je to třeba, aby odpočíval ve stejnou hodinu, aby nebyl příliš uzavřený nebo hyperaktivní. Pokud někdo vybočí z řady, buď k němu vzhlížíme, nebo ho zavrhneme, anebo se mu jednoduše vyhneme a pro jistotu se díváme jinam.

Společnost se globalizuje, nastolují se pravidla pro celý svět. Poznání je dostupné všem… Na internetu. Ale jaké je to poznání? Jen výtah, který kdosi udělal. Ale kdo? O čem je většina článků? Jak se v tom vyznat? Ne, nejsem proti globalizaci, jen nerozumím, co to přesně znamená. „Naivita“ našich předchůdců spočívá v tom, že měli jasnou představu, věděli, za co bojují. Třeba se mýlili, ale věřili ve svou hvězdu. Jaká to musí být představivost odhadnout pohyby planet! Obsahem učiva gymnázia počátku dvacátého století byla čeština, němčina, latina, řečtina, algebra, botanika, zoologie, reálie, místopis, často další jazyky. To vše studenti nosili v hlavě a mezitím prali v neckách, chovali minimálně králíky a slepice, starali se o domácnost a mnohdy si přivydělávali tvrdou prací, domů posílali peníze, a přesto měli čas na snění, schůzky, vášnivé rozhovory a procházky. Často se cestovalo pěšky nebo povozem. Nic se nevyhazovalo, všechno se zužitkovalo. My mluvíme o udržitelnosti a považujeme to za svůj patent. Udržitelnost a „bio“ stravování se stalo módou. A to, co je vypěstováno přirozeně, je nepoměrně dražší než to, co bylo hnojené průmyslovými hnojivy. To, co bylo recyklované, je luxusem. Poněvadž je to „know how“.
Naše nová nenaivní společnost přesně ví, jak na to… Opravdu? Pojďme se vrátit zpátky na zem a vydat se alespoň do lesa, kde si můžeme potajmu sundat roušku, nadechnout se čerstvého jarního vzduchu a pokud možno si nevšímat pohozených pneumatik a lednic za bukem. To je totiž naše stigma. Osamocení v odpadcích, které jsme rozházeli kolem sebe. Nezbývá než věřit v božskou prozřetelnost a odpuštění. Pojďme být zase „naivní“ v tom dobrém slova smyslu. Protože pokud člověk dokáže rozlišovat, co je dobré a co je zlé, pak je na dobré cestě.