Staří lidé jsou ve velkých městech jedněmi z davu. Velkoměsto jim sice poskytuje komfort, kterého by ve městech menších bylo problematické dosáhnout či by nebyl možný vůbec (rozličné formy péče, donášky do domu atd.). Na druhou stranu je metropole velmi razantní a nesmlouvavá ve svých nárocích. Tempo je určeno a nikomu se nepřizpůsobuje.

Nakolik jsme přizpůsobiví my? Jsme davem shovívavým k věku, v němž nejde vše tak hladce, pružně a hlavně rychle „jako zamlada“?

Vstříc novému dni
Je pondělní ráno a Praha se opět ustaluje ve svém pravidelném pracovním rytmu. Lidé se předbíhají, kdo uloví volnou sedačku v metru. Jiní dobíhají své autobusy či tramvaje a následně notnou chvíli klidní dech a odkrvují své rudé tváře po neplánované ranní aktivitě, čímž baví nejednoho spolucestujícího. Jedním ze stovek těchto ranních cestovatelů jsem i já a starý pán z autobusové zastávky.

Schody jsou příliš vysoké
Začítám se do knihy a pokouším se za těch pár desítek minut dohnat vše, na co přes víkend nezbyl čas. Autobus klidní své tempo a se snižující se rychlostí přestávám vnímat rozečtený text. Mechanicky stáčím zrak k okénku. Na přibližující se zastávce stojí starý shrbený pán. Oběma rukama se opírá o hole. Přistihnu se, jak usilovně zvažuju, jedná-li se o zdravotnické hole nebo hůlky lyžařské, umně využité.

Pán stojí vzorně připravený na místě, kde se otevřou přední autobusové dveře. Tenhle pohled si zapamatuju. Autobus zastavuje, dveře se otevírají, pán nastupuje. Každý krok mu dělá znatelné potíže – schody jsou příliš vysoké. Dosahuje druhého schodu a autobusem se rozezní výstražný alarm zavírajících se dveří. Alarm zní a já kloužu pohledem z pána na druhém schodě na netrpělivé tváře okolních cestujících. Pochopení či shovívavost v jejich tvářích silně absentuje. Lidé míří do školy, do práce, vstříc denním povinnostem a na ohledy ke stáří, kterému trvá vylézt autobusové schody, jaksi není čas. Chápu, mám to stejně. Přesto se neubráním pocitu lítosti a břitkému odsouzení svých spolucestujících. Záhy mi vytane Nietzschův citát „lítost je škodlivý cit“.

Autobus se opět řítí silnicí. Blíží se k další zastávce. Starý pán vystoupil poslední schod. Autobus zběsile brzdí a otevírá dveře. Pán konečně dosedá na uvolněnou sedačku. Na zastávce čekají mladí lidé, staří pak u prvních dveří.

Stáří se nevyhýbá
Neměnnou skutečností lidského bytí je postupné propracovávání se ke stáří. Sloveso „mládnout“ vlastně pozbývá svého významu, jelikož zkrátka nemůže být ve svém použití pravdivé. Nemládne prostě nikdo.

Jediný cíl, který si může těch pár řádek výše nárokovat, je uvést čtenáře v zamyšlení. Ne se kát nad společností, která nepustila staříka v metru sednout a která snad kleje nad šnečím tempem babičky, která před námi vykládá v obchodě u pokladny nákup. Jen si být vědomi faktu, že i my zestárneme (a čas od času vystoupíme až o zastávku metra dál, jelikož se dveře zavřely dříve, než jsme se stačili postavit) a lidi okolo nás se na nás budou dívat. Bylo by pěkné, kdyby se nedívali s despektem.