Nesčetné styly a tendence, které se od 70. let v subkultuře graffiti vyvinuly, jsou rozsáhlým tématem, stejně jako celá psychologie a pozadí graffiti. Je zbytečné se těmito termíny v následujícím textu zaobírat, protože hlavní téma článku je mnohem konkrétnější. Jak se, proboha, v graffiti ocitly holky?

První dáma graffiti – Lady Pink
Na konci 70. let se vedle pieců tehdy už známých newyorských writerů začal objevovat nápis Lady Pink a nikdo nechápal, kdo tyto piecy tvoří. Autorkou byla 15letá holka, dcera ekvádorských přistěhovalců, která se inspirovala svými spolužáky na střední výtvarné škole. Postupně se s nimi seznámila a oni ji přijali mezi sebe. Dnes už legendární writerka Lady Pink stále aktivně maluje, i když už nedělá ilegální plochy. Je velmi respektovanou umělkyní a přednáší na různých amerických univerzitách o současném umění. Na Lady Pink byla obdivuhodná její odvaha nabořit stereotyp, rozčeřit vody a vnést na scénu něco nového. A když se graffiti v 90. letech začalo z Ameriky přesouvat směrem na východ, především do Holandska a Velké Británie, i tady se po vzoru Lady Pink objevovaly vedle kluků holky. Je těžké říct, která writerka byla desátá, dvacátá nebo padesátá. Jisté je, že jedna z prvních Evropanek byla Mickey, holka z Amsterdamu.

Český oldschool a něžné pohlaví
V Čechách se stalo graffiti výrazem první polistopadové generace, která už neřešila, jakým způsobem vzdorovat režimu, ale především chtěla projevit svoji radost z nabyté volnosti a svobody. Vzniká zde komunita složená hlavně ze studentů středních uměleckých škol, kteří, inspirováni především newyorskou a berlínskou scénou, chtěli veřejný prostor vybarvit, dát mu život. Hodně vypovídající je videoklip od legendární pražské formace WWW Noční můry, ve kterém Sifon vystihuje tehdejší atmosféru slovy: „Koho má smutný šedý město bavit?“ V klipu mimo jiné vystupuje i jedna z prvních českých writerek. Řeč je o Lele Geislerové, zpěvačce a výtvarnici, která se dnes věnuje především tvorbě komiksů a v minulosti neodmyslitelně patřila k oldschoolové hip hopové scéně u nás. Lela zpočátku 90. let tvořila graffiti, které ji odlišovalo od ostatních writerů. Nezanášela se tagy ani rychlými throw-upy, vždycky si našla velkou zeď, kterou pokryla svými obrázky. Prostě holka.

Třetí generace: Sany a Candy
Lela sice inspirovala k tvorbě další holky (v Bungle Clanu, kde se Sifonem začínala, malovala i Danda, dnes absolventka VŠUP), ale málokterým z nich záliba vydržela déle. Výjimkou jsou dvě pražské writerky Sany a Candy. Sany vyrůstala v Modřanech, kde se během jejího dospívání formovala tzv. nová generace writerů, kteří se graffiti umění učili od tehdejšího guru scény Vladimira 518 v neoficiální graffiti škole ve squatu na Ladronce. Sany si začala jejich pieců všímat cestou do školy podél tramvajové trati a když se s jejich tagy setkávala i na školních lavicích a záchodech, rozhodla se mezi ně dostat. Modřanská parta ji přijala mezi sebe, ale se zbytkem scény to už tak jednoduché nebylo. „Ty začátky byly hodně tvrdý. Většina lidí mě odstrkovala, ostatní crew mi dělaly naschvály, na diskuzích writeři posílali nechutný hate komenty, krosili mi piecy atd.,“ přibližuje Sany první roky.
Sany i Candy ale tlak přestály a jejich snahu ocenil POIS z ABX CREW, jeden z nejvýznamnějších pražských writerů, který si obě holky vzal pod svá ochranná křídla. „Když něco znamenáš, jako v tý době Pois, tak víš, kde máš svý postavení a nemusíš si zvyšovat ego na nějakejch holkách. On nás vzal k sobě, protože v nás viděl potenciál. Za to ho nejvíc respektuju,“ vzpomíná studentka ekonomie, která ale i přes podporu Poise v jednu dobu s malováním přestala. „Nakonec jsem se k malování vrátila, protože přestat kvůli pár debilům, to jsem nechtěla. Je to jako droga, s tím jen tak nepřestaneš.“ Zaslouženou satisfakcí byla pozvánka do mezinárodní holčičí crew Puff, čímž se Sany (posléze i Candy) otevřely dveře do evropské scény.
Sany je dnes 23 let a pracuje jako marketingová manažerka. Žije dva životy, které se prolínají mezi dnem a nocí a právě za tmy přichází jakási dobrodružná a napínavá alternativa k realitě. V současnosti společně s Ondřejem Rybárem, absolventem filmové školy v Písku, připravuje ambiciózní projekt. Pod názvem Girl Power Movie vzniká film o holčičím graffiti napříč celou Evropou, jehož vrcholem bude setkání s newyorskou scénou. S natáčecím štábem objíždí v pomalovaném karavanu evropské metropole, kde se setkává s místními writerkami (často i writery), dokumentuje jejich práci, točí s nimi rozhovory a zasazuje jejich díla do kontextu graffiti tvorby. Jejím cílem je zmapovat graffiti scénu takovou, jaká doopravdy je, autenticky a bez příkras. Druhým hlavním motivem filmu je ukázat, že dnešní writerky si za těch pár let vydobyly určitou pozici, mají vlastní životní styl a vlastní pohled na malování.

Outro
„Holek, který stříkaj“ je čím dál tím víc, i když pořád na několik tisíc writerů připadá jedna writerka. Jejich důraz na estetiku, lehká naivita, mírná infantilnost, scénu příjemně ozvláštňují, protože výborně kontrastují s propracovanými díly writerů, kteří dbají hlavně na dokonalost svého písma. Od dob, kdy Sany začínala malovat a ostatní writeří jí házeli klacky pod nohy, se toho hodně změnilo. Kluci si na přítomnost holek v této subkultuře pomalu zvykli, což potvrzuje i Sany: „Dneska potkám 15letý kluky, který mi s nadšením referujou o tom, že mají ve třídě holku, co začíná skečovat. Už jim to nepřijde divný, berou to jako normální věc. Jsem ráda, že se to vnímání posunulo dál!“ V graffiti je tak konečně jasné, že to není jenom sport pro kluky, ale že v něm mají slušné zastoupení i holky. Mýtus pokořen!

Graffiti party, na které se dozvíte více informací o projektu Girl Power Movie, se uskuteční 29. 4. v klubu Roxy. Sledujte www.girlpowermovie.com