Přijmout přítomné místo, dokonalé přitomísto. Ne se na něj nalepit. To by přineslo nestabilitu. Místo není připevněno nýty. Pohybuje se. Úchyty jsou sídly deprese. To, co chceš, se rozplyne.

Jen přijímáš a jedním dechem opouštíš – místo, myšlenku. To podstatné je nezvratné. To tvoje je zpožděné – vratné teď. Přijímáš ho z nadteď a rozpouštíš. Nesnaž se ho držet. Vyplyne z tebe v oddaném předklonu. Roven dostáváš nové a zase ho vracíš – v nicotu citlivé recyklace. Dech je nejzábavnější hra. Vzduch je nejcennější odměna. Plíce jsou sídlem duše, myšlenky dýmem. Vize je dýmovnice vržená do centra krize orgány kontroly. Mraky na nebi jsou názory. Déšť je přílišná blízkost pravdy, trest, který ruší komfortní zónu pasivního zenu – snění-poznání. Zvon v chrámu vědomí vyzvání, vyzvání k povstání nad pouhou racionalitu k holobeatu. Uvnitř toho teď intuitivně, nevnímaje, nic nevyjímaje jedeš bez ohledu na to, co se vyplatí.

Velkoryse rýsuješ bez ohledu na chyby. Nápady jedou. Další teď a další. Je čím dál blíž. Necháš ho být. Přijde další. Brzy jich je změť. 9005. Zmocní se tě vláda ztracených, zvrácených teď. Naléhavě žádá zplnomocnění vět, zpřístupnění arzenálu zvratných zájmen, análů podstatných jmen, kterým přisoudí svůj vlastní, tobě neznámý význam, který bude tebou jen naivně přijímán. Budeš k sobě milostivě přizván. Budeš sebou, ale nebudeš to ty. Budeš zvrácený a jediná šance bude vzbudit se a zvrátit svůj úděl zpět, projít všechna nepřečtená teď. Je jich moc a jejich moc je velká. Úlet, budeš číst, až budeš bulet a to, co zvíš, bude bullet through your brain. Jestli to ustojíš, tak se zase zmocníš. To se podaří jen, když zvolníš. Není to poleno, jež bys měl roztínat, lustr, jenž bys měl rožínat. Nejde o to to zapínat. Naopak. Postupně vypínat stupor svého směru, zaměření na teď – zvratné teď, zvratné já, minulost. Ta teď se navršila vpředu. Jejich moc je imaginární, ale to teď nevíš. Odpověď se skrývá ve tvém středu, kde je pravý zdroj.

Víc říct nedovedu, roste ve mně nepokoj. Nemá se o tom mluvit. Jen opisujeme ohnisko, hledáme přízvisko, útočiště, rumiště. Otálíme na oválu, než vyběhneme ven. Soustředíme se kolem opálu tušení. Vášeň myšlení obklopuje grál jako obezřetná zeď písma. Díváš se moc zblízka, je čas přestat. Vzdát se toho? Moc to těší. Další zápich, zápas. Další cíle proti prasíle času, víle smrti s mírně nepříjemnou zprávou. Chvíle se rodí jako děti. Skončit by znamenalo dopustit nedorozumění – zánik smyslu. Jeví se tak nepostradatelný. Přestat ho sdílet, vpíjet se do příslušných míst, to by byl úlet! Akt nezodpovědnosti.

Hra Písmo
Chtěl bych přijít na totální metaforu tvorů, odskočit si od záměru-nezáměru ke skutečnému vyjádření. Vyplnit příběh, vtisknout se do davu písmem. Činem, v němž se staneš někým. Popíšeš všechny, vypíchneš aspekty jejich osobností, které by jinak zůstaly navždy nepovšimnuty. Zrodíš je k novému životu. Propojíš se s nimi. Oni se v tom poznají. Je to nejvíc, co můžeš udělat. Sám tam příliš nejsi. Nedáváš moc znát. Jen zrcadlíš. Právě to jsi ty. Unikátní moment variability zrcadlených objektů. Jsi to, co právě teď ta mozaika připomíná. Za ideálních podmínek se ti to daří zachytit v písmu. Má tu moc zastavit čas. Nahromadit vjemy s jen omezeně volní kontrolou písmaře, protože každá intence dříve či později zaniká. Díky tomu to zůstává pravdomluvné. Písmař zaniká a zase se osvobozuje v nových a nových hlasech. Nemůže a nesmí nikomu nadržovat. Jeho Bohem je čas. Na místě uhynulého směru se vynořuje další. Ten cíl není jasně daný. Časopis, který držíš, je magický precedens.

Písmař a čtenář se zastaví. Nastaví se na něco vzájemného. Písmař vrhá v kostky symbolů, které musí být dost konstantní na to, aby šlo sdílet jejich smysl. Ten jim ale ve finále dává až čtenář. Není to žádná čtvrtina, ale celá polovina sdělení. Polovina zkušeností, polovina přítomnosti přetaví příběh v něco úplně jiného. Zanechá písmaře tam, kde byl. Pokud si usmyslil sdělit něco pevného, pevně se převtělit, stát se dílem, jak se říká, jen se zasekl na jedné z osobností, které ho ovlivnily. Ty další chtěl popřít, vymanit se z nich. Dočetl-li ho čtenář do konce, zůstal v něm pocit, že písmař se na něj přisál jako klíště, upír nebo minimálně komár. Snažil se smysl v čtenářově mysli někam vmanévrovat, čtenáře ovládnout. Tím ho úplně ztratil, čtenáře i smysl. Písmař nerozhoduje, z které strany vítr duje. Tak to zkrátka a dobře nefunguje. Není to písmařova reálná ambice. Ambicí má tisíce, ale ne šířit něco, co si usmyslí – (Boží) písmo svého ega.

Hra Obraz
Písmař může zachytit a předat jen pohyblivý obraz mozaiky jednotlivých událostí a osobností. Nemůže být více lidmi najednou, musí být více lidmi po sobě. Nesmí lpět jen na jednom z těch lidí, zaseknout se na někom z nich. Ani na lidech všeobecně. Písmař musí kráčet určitým směrem, ale ne předem daným, predestinovaným, předestínovaným. Jeho (s)dílo se podobá tanci kolem ohně (cíle jeho cesty). Písmař nesmí podlehnout tendenci předat přímo ten oheň (ohnisko). Podlehne-li, shoří jako pověstná můra, oslepne. Takový pokus se samozřejmě cení, má v sobě něco, co nic jiného, čeho může písmař dosáhnout setrvalou snahou – smrt, absolutní temporalizaci, probuzení. Chce-li ale zůstat písmařem, ne dalajlámou nebo rockovou ikonou, musí se spokojit se záblesky a stíny, stavět si cíl v mlhách. Smířit se s tím, že cíl je jen fatamorgána, uctivěji řečeno vize, která ho mámí k tomu kráčet dál, které se obětoval, aby zorganizoval party čtení, počkal na naději, která není, nesmí být, a tak, když se objeví, nechává ji táhlým pohybem ruky jít. Jeho cílem není klid, ale zlatou žílu mlít den co den, nepomáhat si planým patosem pudů.

V koutku duše chce písmař jen jít rovnou za nosem. Nebýt víc než tvorem obrazů, které záhadně navazují stylem, který nevymyslel. On jen koná. Jaký zázrak, kontakt! Písmař je bdělý snář energicky chvátající na západ chápat první večerní družici, která pojí noc a den ještě ve světle oranžovém. Smiřuje znesvářené strany ruchu a spánku v čilém bdění. Vidí odkapávat dění, sled vět, slet scén, do kterých nezasahuje. Za odměnu si uvědomuje, že je to jen v jeho hlavě. Všechno vytváří jeho pohled. (I čtenáři jsou písmaři, jen dělají něco jiného.) ∞