Okolí se svou davovou psychikou bývá ve svých preferencích povrchní, dá se snadno oblbnout. Hrdinou je pro něj ten, kdo se jako hrdina chová. Jinak se klidně může chovat jako v bavlnce.

Co vlastně rozumíme pod pojmem hrdina? Spíš než hrdost by ho asi měla provázet jistá nápomocnost. Spíš než pyšná neomalenost skromná nezpomalenost, činorodost v opozici k bystander effectu. Jak hrdinu-činorodinu poznat? Okolí se k němu nestaví nijak velikášsky. Prostě ho mají rádi a on je. Nijak explicitně. Sousedsky. Kdo je obdivován, často udělal všechno proto, aby tomu tak bylo. Není na tom nic hrdinského. Zařídil si obdiv, aby získal moc. Nebývá to moc citlivý člověk, spíš psychopat, kterému nevadí žít v presu lži, že je něčím víc.

Hrdinu definují činy, i když i to je vlastně klišé. Není hrdinou každý, kdo žije? Hrdinou všedního dne. Každý samozřejmě ne, neměl by to být absolutní zlosyn. I ten může být ve své subkultuře hrdinou. Takový sebevražedný atentátník jde rovnou do ráje. Někdy obdivujeme sebevrahy. Palach má místo v učebnicích jisté. Není nutno, není nutno, aby bylo přímo hrdinno. Nemusíme si lehat do puků, stačí svědomitě nosit vodu a neškodit. Střídmě a víceméně nahodile lovit bobříka dobrých skutků.

Jsme hrdinové? Záleží na tom, jestli potvrzení tohoto statusu čerpáme z ob- nebo subjektivních zdrojů. Subjektivní je můj pocit, proměnlivý jako jarní počasí, i reakce okolí, nikdy nejsou jednohlasné. Subjektivní hledisko je to krátkodobé. Objektivní, dlouhodobé hledisko se dá nazvat životním pocitem, v praktické rovině pak světonázorem. Ten je nezištný, nedá se ošulit záměrem. Je tím, do čeho se ráno probouzíme.

Klíč v přítomnosti
Člověk není stavěný na to, aby něco dělal úplně nezištně, většinou za své dobro chce odměnu stejně, jako chce za dobře odvedenou práci peníze. Střádáme si pozitivní energii, kterou jsme dobrem vytvořili-vydobřili a vykupujeme se jí ze sobečtějších činů. Vypočítané dobro není víc než odpustek, jako když manžel zaplácává nevěru kytkou nebo ledničkou. Člověk přece nemůže dělat jen pro druhé, dřív nebo později by se zbláznil, nebo by ho ukřižovali. Hrdinství přesto provází právě nezištnost. Když není hrdina hrdý sám, bývá na něj hrdé aspoň jeho okolí. Zvládl to za ně, zaplatil daně. To je špatně. Klíčem k hrdinství není obdiv k hrdinovi, vzhlížet k někomu, kdo za druhé položil život. Klíč je v životě samotném, v přítomnosti. Ne ve vzhlížení k druhému, ale ve smíření se se sebou. Abychom byli schopni hrdinství, musíme položit své iluze o něm na oltář obyčejnosti.

Hrdinství je rozhodnutí, uvolnění pnutí jasným pokynem. Ne vlastní vůlí, ale přijetím vůle přítomnosti. Často mu předchází utrpení. Hrdinství je otázkou vývoje, procitnutím, dospělostí. Zralostí. Když propásneme hrdinství, začneme se kazit. Hrdinství není piedestal, týká se každého z nás. Je to zodpovědnost. Hrdinství a jeho opak dělí tenká linie. Rozhodneme se pro, nebo proti. Mít děti? Nebo se zapomeneme rozhodnout.

Sdílení hrdinství
Za hrdiny se občas automaticky považují ti, kteří věří v Boha, to když místo aby v něj opravdu věřili, ztotožnili se s jeho představou o něm. O hrdinství, spíš než cílevědomost, rozhoduje náhoda. Skoro by se chtělo říct, že rozhoduje Bůh, ale rozhoduje prostě to, jestli někomu dáme přednost v loďce, když jde Titanic ke dnu, nebo jestli si do skříně pustíme Žida, když po něm jde Hitler. Hrdinství je extrémní slušnost.

Někdy je hrdinství svůj názor říct, jindy neříct. V dnešní době se rozdíly stírají, respektive jsou stejně dobře obhajitelné. Jedna strana považuje za hrdinství uprchlíky přijímat, protistrana by je hnala svinským krokem, vždyť vyděděnců máme doma dost. Hrdinství nemusí být jen realizace, ale i porážka a její přijetí. Hrdinství spíš než akce je reakce. Sklonit hlavu a nechat být-jít, když už není za co bojovat, bojovat tam, kde ještě je naděje. Žít a nechat žít.

Hrdinství nechtěného znají třeba spisovatelé. Původně se chtěli stát hrdiny, ale hlavně chtěli prostě psát. Čtenáři zase chtějí jenom číst, ale potřebují někomu za tu flow přičíst kredit. Potřeba „dát znát“ na jedné straně a „vzdát hold“ na druhé pokrývá většinu našeho trhu hrdinů. Celebratorní roli ochotně hrají zábavní média. Hrdinství je v nich sdílením niterného zážitku. Stírá se rozdíl mezi producentem sdělení-zážitku a příjemcem. Pojí je vděk. Je to extenze či degradace vztahu mezi Bohem a jeho ovečkou. Touha vědomí vytrhnout se z věčné samoty.

Hrdinství je cesta
Hrdinství neexistuje, je to jen marná snaha něco znamenat. Pravé hrdinství je nezištné, a tedy nezjistitelné. Praví hrdinové zůstanou skrytí, můžeme si je jen představovat, stylizovat se do nich, vyprávět si je. Co je živé, je touha po hrdinství – touha po životě. Musíme ale vědět, že ani když převratně uspějeme a převrátíme svět naruby, nebudeme z toho nic mít. S tímhle vědomím směle do toho. Buďme hrdinští bez hrdinství. Tvořme a sdílejme prostou ulici. Těšme se, takhle to nebude pořád. Hrdinství definuje smrt. Je to odvaha nebrat ji na vědomí při realizaci svého cíle. Nesmí to být hrdinství pro hrdinství, kdy se jde smrti vstříc bez země na obzoru nebo s pouhou fata morgánou. Hrdinství předpokládá skutečnou cestu. Kromě pudu sebezáchovy v sobě máme i pud sebedestrukce, takže okázalé sebezničení hrdinstvím není. Hrdinství je nedát znát bolest. Depresáři jsou hrdinové všedního dne.

Hrdinou nemůžeme být sami o sobě, musí nám to někdo říct. Komfort samoty tkví v tom, že odpadá hodnocení, zda jsme hrdinové, nebo trosky. Připadáme si nedocenění a zároveň nás sužuje pocit, že jsme neudělali dost. Někteří lidé jsou workoholiky hrdinství. Hrdinství a sláva mají hodně společného. V ideálním světě by šly ruku v ruce. ∞