Trpělivosti dochází čas. Prohlubujeme prostor za očními víčky ve snaze zapomenout na vymírání květů, jejichž semínka jsme sice zaseli, ony však kvetou bez nás. Stáváme se otroky meditativních technik, jejichž původ vyhasl už dávno. Držíme vzduch v plicích a pak lapáme po tom, čeho je teď nedostatek, protože chceme, protože mezi výdechem a nádechem se to tak má dělat. Někdy se zdá, že jsou zakořeněny v hlubokém nočním spánku s navždy zaslepenýma očima, ten je však záhy demaskován jako pouhý dřímot narušitelný i spadnutím jehly.

Opakujeme již opakované, truchlíme nad předem zaniklým, oplakáváme to, pro co už slzy nemáme. Tak jak to zpívá Tom Odell; to, co jsme vnímali v době vydání písně Another Love jako spojené se vztahovou krizí, zažíváme nyní sami vůči světu. Vztahovost odumírá. Naše okolí se nás snaží zavalit podněty tak, abychom doopravdy dýchat nemohli, dýchat, a tedy se vzpírat, cítit něco jiného než prázdný objem plic. Zaujal mě název výstavy v Pragovce Lidé jsou křehké bytosti, ale měkké cíle – je to rozporuplné? A je člověk měkký jako soft satysfying povrch plyšové kuličky, které se bezpodmínečně chcete dotýkat, nebo je v jeho měkkosti implicitně přítomen prvek agrese? Člověk je tak měkký, že se po stiknutí jednoho z jeho bodů daná část vrátí zpět do původní podoby. Tak měkký, že ho jakákoliv dobře zacílená reklama, například na vyvražďování „těch druhých“, přehne o stůl, znásilní a donutí ho myslet si, že to vlastně chtěl. Člověk je navzdory své měkkosti snadno zlomitelný. Když mu ale krvácí srdce, najdeme rezavé skvrny vpité do povrchu jeho těla ještě hodně dlouho.

Pojem egalismu
Kolik hodin budeme chtít ještě trpět? Bagatelizaci, výsměch, sarkasmus, znehodnocování, nepochopení. Kolik minut se budeme chtít trápit? Opovrhováním, ignorací, pasivitou, egalismem. Egalismus je pojem, který jsme vymysleli s Césarem, Berlíňanem pocházejícím z Brazílie a zbožňujícím Českou republiku. Záměrně stereotypicky jsme tento pojem spojili s češstvím. César zažil pár chvil, které ho přiměly k metaironické generalizaci – správný Čech je egalista. Například: César hledá v Praze metro a ptá se na cestu kolemjdoucích – s nepřítomnými výrazy, jež naruší jen nepatrný pohyb koutků úst, pokračují ve své cestě. César na letišti z Berlína do Milána slyší před sebou cestující, o nichž se domnívá, že mluví česky – osloví je, zajímalo by ho, jestli to tak opravdu je. Mladíci se na něj s netečným výrazem ve tváři podívají a pak odhlédnou zpět. To je více než jasná odpověď na Césarovu otázku.
Přepočítali jsme se však – koncept egalismu už existuje, a má dokonce své heslo na Stupidedii, které začíná větou: „Je úplně jedno, jestli si tuhle stránku přečtete, nebo ne. Tak je ostatně definovaný základní princip egalismu, to je ale vlastně fuk.“ (můj chatrný překlad německého originálu, www.stupidedia.org, heslo: Egalismus). A bohužel není spojen s češstvím, a tak českému národu pro vlastní identifikaci musí stačit pojem nikým jiným nezcizitelného „čecháčkovství“. Egalismus prostupuje unavenou společností nehledě na státní či jiné hranice. Jako vždy a všude ho balancuje vyhrocenost těch, kteří jsou otupělými hranami egalistů podněcováni k aktivitě.

Oblečená, neoblečená, obutá neobutá, radikální, neradikální
Kritika slovní, publicistická, twitterová a tiktoková má v dnešní době vliv. Vykopává kauzy klíčící ve veřejnou debatu, osvětluje jisté fenomény a nechává pod zemí své živné půdy jiné, které se však ve své zapomenutosti derou svéřepě na povrch. Vedle těchto virtuálních událostí se však stávají ty ve fyzickém prostoru tak hmatatelné, že nám po nich kloužou prsty. Rajčatová polévka a bramborová kaše. Tyto potraviny stačí k tomu, aby dokonce i egalisty probudily z apatického spánku. Aby nakrmily poslední zbytky emocí v jinak vychladlých tělech. Lidi přece Van Gogha a Moneta milují. Afektivní reakce, které aktivistická událost v Národní galerii v Londýně nebo v postupimském Muzeu Barberini vyvolala, byla očividným záměrem jejich pachatelů. Výraz „pachatel“ volím záměrně: aniž by musel znamenat „ten, kdo spáchal trestný čin“, v dnešní mluvě je tak víceméně zakotvený. Obránci životního prostředí, kteří tyto činy spáchali, byli totiž často označováni za barbary. Vedl k tomu dojem, že zaútočili na umělecká díla, který podporovaly titulky jako „Kaše udělala na Monetovi škodu za desítky tisíc eur. Muzeum je bude vymáhat“ (iDNES.cz, 25. října 2022, autoři: ČTK, iDNES.cz). Obraz jako takový však poškozen nebyl, pouze jeho rám a okolní zeď. Skutek tak svou dezinterpretací samozřejmě získává jiný význam a stává se pro mnohé hoden odsouzení. Osobně toto vyústění považuji za výborné, a pokud bylo plánované, tak za geniální. Oblečená neoblečená, obutá neobutá, radikální neradikální. Bolest, kterou nám působí pohled na ničení uměleckých děl je autentická i přesto, že žádná díla zničena nebyla.

Pomatený akt, nebo pomatená reakce?
I pro mě byla zpráva zprvu šokující a má reakce byla ambivalentní, přestože netradičním projevům uměleckého aktivismu fandím. Fakt, že obrazy byly kryty ochranným sklem, nedokázal plně prostoupit emotivním naladěním, což mě dovádělo k empatii jak s aktivisty, tak s odmítavým publikem jejich skutků. Mohla být tato akce výbojem vůči egalismu, nad kterým se pousmějeme, kterému se někdy i zasmějeme, ale jenž může být ve skutečnosti oním měkkým obalem našich duší? Který lze propíchnout tak snadno prudkými vášněmi, jejichž otrokem konec konců náš rozum je, řečeno s Davidem Humem?

Ve skutečnosti byl zdánlivě lehkovážný a bláznivý čin mnohem racionálněji založen než naše reakce na něj. César, který rozumí egalismu pouze coby jeho teoretik, ale sám ho nepraktikuje (pravděpodobně v důsledku „německé povahy“), zaujal hned od začátku mnohem jasnější pozici než já. K pohoršení nad politím uměleckých děl se staví takto: „Toto maloměšťácké intelektuální a evropské idealizování jednoho konkrétního umění mě vytáčí. Když se potopí svět, tak s ním půjdou pod vodu i muzea, i Benátky.“ Někdy být trpelivý a tiše vyčkávat je jen vedlejším projevem buržoazního egalismu opepřeného kapkou oportunismu. V závěru chci odkázat na videoklip k Odellově Another Love, a to především na jeho konec. V kontextu současné klimatické krize najednou přichází v úvahu mnohem silnější typ vztahovosti než ten vyčerpávající se partnerskými vztahy.