Asi už nikomu o svém životě vykládat nebudu. Přestává to být srozumitelné.

„Jaká?“ ptá se kolemjdoucí kámoš, se kterým jsem se dlouho neviděl. „Rostou, rostou,“ odpovídám. Kámoš se zasvěceně usmívá. Mám na mysli houby, ale uvědomím si, že mám dlouhé vlasy, které on dřív míval taky stejně jako lásku k houbám. Možná myslí, že jsem myslel svoje vlasy. Odpověď se nedozvím, nezastaví se. Čas je mu v patách.

Mám rád vlasy. Viděli jste Formanův stejnojmenný muzikál? Mám je rád i na druhých. Mám je pěkné. Jedna holička mi po usazení do křesla řekla, že se jí líbí, tak jsem zase šel. Někdo namítá, že mi musí vadit při plavání, ale naopak. Vlající vlasy dodávají pocit pohybu, s krátkýma člověk visí ve vzduchoprázdnu-vodoprázdnu. Místo plavek nosím kraťasy, takže jsem jako ten mnich z komnat Shaolinu, který skákal se závažími na nohách. Když si je sundal, vyskočil pět metrů vysoko.

Že mám dlouhé vlasy, je náhoda. Nenechávám si je, abych vypadal jako vymeditovaný jogín. Prostě mi narostly. Občas mě otravujou, ale jsou prostě tady. A teď. Dobře, jsem vymeditovaný jogín. Střihačsky se postím už čtyři léta.

Většina mužů říká, že by to nevydržela. Nemyslí tím samotnou délku vlasů, ale to, že by podlehla puzení jít se ostříhat. Spíš, než o pud, jde o indoktrinaci. S máničkou se pojí nervózní pocit revolty, ale nechci jít pod nůžky, jen abych to napětí zrušil. To by bylo podvolení se. Nutkání hodit se slušňákem dobře znám, ale prostě se smířím s chmýřím.

Příměří je to dočasné. V hlavě o tom, co je na ní, probíhá dlouhotrvající spor. Z toho kata snů – holiče – mám hrůzu. Když už, preferuju holičky. Kat v ženském rodě nějak nejde přes klávesnici, ale když se dneska může říkat hostka – preferuju katku. Nebo katyni? Hlava je intimní prostor, tak prostě nějakou milou dívku. Nesmí se tvářit jako sonderkomando. Musí jít hned na věc, abych si to nerozmyslel. Byl bych dávno ostříhaný, kdyby mě odevšad nevyhazovali s tím, že se musím objednat.

Ostříhat se a mít hlavu jako bowlingovou kouli, která sejme všechny kuželky – to je sen každého vlasáče. Razantní haircut by za vším přemýšlením udělal tečku. Člověk by se zase mohl soustředit na podstatu. To je taky potřeba. Když už se jdu ostříhat, tak nakrátko, aby se to vyplatilo. Člověk je najednou někým jiným. Nepopsaný list. Nejlepší pocit na světě.

Konečně mám zase hlavu konfekční velikosti a oči v bezpečí. Nemusím si pořád prohrabávat vlasy. Nemůžu si pořád prohrabávat vlasy. Přijde idylické období, kdy člověk vypadá přijatelně jak pro sebe, tak pro společnost. Ale stříhat se speciálně pro tuto střední cestu by bylo vypočítavé. Člověk by se taky musel stříhat každou chvíli.

Nohsled chrochtavý
Všechna ta zábavná přízviska, která vyslechnu. Nejčastějšího Tarzana v poslední době vystřídal Mauglí. V džungli to má člověk sám těžké, takže když si mě našlo štěně svérázné šelmy, neodmítl jsem ho. Ani jsem nemohl. Život se mi změnil ve film Beethoven. Se sušením vlasů bylo už tak dost práce a ono mi k tomu začalo z rukou zubama zuřivě rvát ručník. Psát teď můžu jen v intervalech mezi házením klacku, jinak mě ohluší obviňující štěkot. Zakousne se do kabelu nabíječky a s rozkošným údivem zírá na ten ohňostroj.

Má tah na branku, nebo spíš na klacek. Je zkoumavé. To je taky tah na branku. Čisté v neštítění se špíny. Zanícené. Hra je práce. Má smysl pro kluz a veselé oči. Neustále se do něj někdo zamilovává, což je zpočátku hezké, ale pak otravné. Lidi ho majetnicky hladí po hlavě, což mi zvedá adrenalin. Tvářím se jako morous. Dobrý trénink na děti.

Chtěl jsem napsat na potenciální děti, ale nestihl jsem to. Psát stíhám jen základ. Možná je to dobře. Startuje, akceleruje, odlepuje se od země a bere mě na let. Vyběhne kolmou skálu, když je v tom. Házím mu klacky na protější stráň rokle a ono za nimi bezmyšlenkovitě běhá jako myš na monitoru zetlelého listí.

Nejde ho lámat přes koleno, když je v ráži. Trpělivost přináší ovoce. To napětí mezi touhou natruc utéct a všude mě pronásledovat se časem vyrovná. Promění se v ovci. Leze za mnou na záchod. Mám ten Pavlovův reflex, že když mimo domov vykonám velkou potřebu, při nádechu na sobě ucítím jeho oči.

Holotrop nořivý
„Co je nového?“ ptá se v lázních kámoš, kterého jsem dlouho neviděl. „Začal jsem plavat znak. Dobře se při něm dýchá. Nemusíš se omezovat vynořováním. Doporučuju. Úplný holotrop.“ „Já si při něm vždycky dobře protáhnu svaly.“ „Aha, ty už ho plaveš, sorry. Kde teď jsi?“ „Ve Švýcarsku.“ „Tam je čistá voda v řekách, co?“ „Jo, lidi chodí do práce na druhý konec města tak, že si nahážou věci do vodotěsného vaku a splaví se.“ „Ty jo, to si najdu na jůtůbu. Mimochodem, mám teď psa.“ „K tomu člověk má i větší vztah než k lidem, co?“ „To je jasné.“ „Ale mají tak krátký život.“ „Z toho se otřepeš, ne? I z člověka.“

Kámoška mi jednou říkala, že ho potkala s malým bílým psem a že to bylo komické vzhledem k jeho výšce. „Však to je normální šelma,“ řekl jsem jí na to. „No jo, ale kdybys to viděl,“ smála se. Dobře, ale na velikosti nezáleží. Jen na pevnosti kostí. Z knihobudky si beru dvě knihy. Jednu krásnou od Zweiga, druhou hnusnou od Greena. Číst se dá ta hnusná.