Poslední dobou čím dál tím častěji slyším z různých stran znepokojené hlasy, čtu články pěkně vykreslující historické paralely a mimoděk čekám příchod nějaké té apokalypsy. Avšak víte, jak to s konci světa bývá. Ze stovek předpovězených katastrof vyjde jen zlomek a jen ti, co se trefili do té uskutečněné, jsou citováni a nevypadají jako pitomci.

Po hrůzách 1. světové války značně otřesené lidstvo pookřálo a po četných radikálních změnách společenského a politického uspořádání vykročilo dál. S vědomím, že to nejhorší už je minulostí. Jenže nedlouho poté vypukla 2. světová, svou brutálností, rozmachem a absurditou daleko přesahující tu předchozí. Po krátkém nadšení spojenců ze společného vítězství následovala válka studená a neustálý strach z nukleárních zbraní.

Pokud tedy z 20. století vyplynulo nějaké ponaučení, tak jen to, že vždycky může být hůř a žádný nános civilizace není tak pevný, aby člověk nepropadl davovému šílenství. A také tu zůstala reflexivní hrůza z byť jen náznaků opakování určitých vzorců, které jsou v naší kolektivní paměti hluboce zakořeněny. Protože člověk mnohem raději potkává věci povědomé, velice snadno pak sklouzává k přímým přirovnáním a kreslí vzdušné čáry mezi drobnou událostí dneška a z ní jistojistě vyplývající zkázou v budoucnosti.

S dějinami to ale nikdy není tak jednoduché, dokud je člověk žije a nedívá se vševědoucím retrospektivním pohledem. Na konci července 1914 si možnost světové války, natož její rozsah a veškeré konsekvence, jen stěží dokázal někdo představit. Ještě pár dní před jejím vypuknutím nic zvláštního údajně nenaznačovaly ani burzovní trhy, obvykle velice citlivě reagující i na mnohem menší změny v mezinárodní situaci. Samozřejmě pozornému oku ani tehdy neunikly všechny ty politické, ekonomické a národnostní tlaky, na které zpětně nepoukazuje jen líný. Avšak objektivní existence příčin není zároveň fatalistickým důkazem nevyhnutelnosti následků.

Jako zrnka písku
Historie se skládá z milionů jednotlivých životů. Některé ji ovlivňují silněji, jiné jsou do víru dění vtaženy násilím, polámané a přetržené. Někdy se objeví nenápadný výřečný chlápek nebo oslnivě krásná žena – a světový klid je ten tam. Někdo pak (ne)právem upadne do zapomnění, něčí jméno se stane synonymem doby, většina ale zůstane v učebnicích jen v podobě čísel. Bez jejich alespoň mlčenlivé podpory by se však nikdy nic nestalo, ať už byli hybatelé dějin jakkoliv chytří nebo sveřepí.

Systém ovlivňuje lidi, ale i lidé ovlivňují systém. Na jednu stranu minulost a známé psychologické experimenty dokazují, že ve špatně nastaveném rámci je průměrně hodný člověk a spořádaný občan schopný jednat neuvěřitelně brutálně. Na stranu druhou však trochu uvědomělejší jedinec, nebo zdravá společnost jako celek v sobě mívají určité mechanismy, které je před takovým chováním včas ochrání.

Ani německá nacistická mašinérie neprobíhala všude v Evropě tak jednotvárně. V Bulharsku se přes veškeré snažení nepodařilo prosadit „konečné řešení židovské otázky“ – politické vedení jeho realizaci všelijak oddalovalo a sabotovalo a běžní obyvatelé jednoduše nepřipustili zmizení svých sousedů. Sofijský biskup Stefan u sebe schovával a odmítal vydat vrchního rabína, protože „soudit by měl Bůh, a ne lidé“. V Dánsku zase za kooperace politických a diplomatických představitelů, místního odboje a hlavně běžného obyvatelstva proběhla pověstná záchranná akce.

V samotném Německu, kde většina lidí údajně netušila, čeho se účastní, dokud nespatřila záběry z koncentračních táborů, po celou dobu existoval velice činorodý odboj. Jeho obdivuhodným představitelem je například Hans Gisevius, který byl v roce 1933 ihned po studiích přidělen k nově zřízené instituci – gestapu. Velmi rychle se však zorientoval a pochopil, že tato organizace nemá s právem ani za mák společného. Měl sice přístup k více informacím než běžný Němec, ale bylo to hlavně zásluhou jeho vyhraněné osobnosti, intuice a citu pro spravedlnost. Následně sepsal napínavý příběh Třetí říše tak, jak ho prožil osobně.

Hoří!
Pokud společnost nemá dostatečnou imunitu, schopnou včas rozpoznat a zastavit nákazu, potřebuje své „ohlašovatele požáru“ – jedince, kteří jako první zavětří nebezpečné příznaky a upozorní na ně. Bývají to představitelé inteligence, ale v podstatě to může být kdokoliv, kdo má „tenčí kůži“ a je schopný (sebe)reflexe.

Existuje tu ale i početná skupina těch, co jen rádi vyvolávají poplach a vezou se na vlně populismu nebo se vyžívají v konspiračních teoriích. Ti mívají ve všem jasno a tíhnou ke zjednodušování. Za všechno můžou buď plošně představitelé určité skupiny (rozmanitosti netolerance se meze nekladou), anebo naopak hrstka zasvěcených. Každopádně v potaz se nebere ani individualita, ani zodpovědnost jednotlivce.

Je jednoduché soudit události zpětně. Naši historii ale žijeme teď a nikdo z nás neví, jak dopadne. Nemá smysl věštit hrůzy a rozhodovat se pod vlivem strachu. Ke všem velkým dějům vedla nejprve spousta drobných krůčků. Mám-li možnost jít k volbám, neodjedu na chatu. Potkám-li člověka, jednám s ním podle jeho chování, ne příslušnosti k nějaké skupině.

Není třeba být zasvěcen do interních informací nebo zákulisních her. Stačí vyhodnocovat dostupné informace a používat trochu logiky a vlastního rozumu. Když někdo rozlišuje lidi podle barvy vlasů nebo tvaru nosu, asi se nebude příliš zaměřovat na všeobecná lidská práva. Bývalý plukovník KGB se pravděpodobně nezasadí o vybudování občanské společnosti. Když se v jedněch rukou koncentruje ekonomická, politická a mediální moc, pravděpodobně to nebude svědčit demokracii.

Zkrátka pokud nechci, aby si dějiny přišly pro mě, nevyplatí se je ignorovat a dělat, že můj život existuje ve vakuu. ∞