Do jaké míry píše básník milostnou báseň pro sebe a do jaké pro druhého? Usiluje o jakési sjednocení.

V milostné básni reflektuje svoje pocity, takže to Ty, na které se obrací, je do značné míry On sám. Chce se naprojektovat, vnutit, sdílet se svým objektem. S tím souvisí i následné zveřejnění básně. Správně by měla směřovat unikátně k objektu, ale básně, ke kterým se dostáváme v běžné distribuci milostné poezie, někde na cestě uhnuly a vydaly se ke čtenáři.

Veřejná prezentace degraduje bytostné určení básně-citu na pouhé věnování. Najednou je tu pro každého. Básník se může hájit tak, že chtěl svou lásku vykřičet do světa. A oslovit nesčetně mnoho dalších potenciálních objektů! A kritiků… Milostný básník je děvka, která se usmívá na objekt, ale zároveň pokukuje po kritikovi, po jeho lásce-uznání. Ideální by bylo, kdyby byl objekt zároveň kritikem, ale v tom tkví právě paradox milostné poezie. Ten, kdo dokáže ocenit slova, většinou nedokáže ocenit city. Kdo dokáže ocenit city, zase většinou nedokáže ocenit slova. Básník se musí rozhodnout, jestli se vydá cestou slova nebo cestou citu. A protože je básníkem, půjde cestou slova.

Pokud má smysl pro kompromis, může jít cestami oběma. Psát milostné básně objektu, ale číst je dávat kritikovi. Ten pak hraje roli milenky. Může to být konkrétní člověk, ale nemusí. Básník se nad svým dílem docela dobře může rozplývat i sám. Jádro pudla je v tom, že ať už je jím on sám nebo někdo externí, dává kritikovi přednost před objektem. Toto dání přednosti je důvodem, proč je spousta milostné poezie tragická. Třeba Jiřímu Ortenovi podle pověsti otěhotněla milá, ale on se v roli rodiče neviděl. Dívka šla na potrat a poslala ho k vodě. On ji z hlavy nepustil a psal o ní tragické básně, které patří ke zlatému fondu tuzemské poezie. Kritikem mu byl František Halas.

Smutný profík
Asi platí, že báseň je při získávání objektu stejně platná jako rána kyjem, jen na opačné straně spektra. Dívky často mívají své básníky, kteří jim dávají básně, a pak mají chlapce, kterým dávají ony. Básník, který si to v hlavě srovná, může být spokojený. Dívka mu dělá nedostupnou múzu a on má inspiraci. Tato konstelace je ale podobně vratká jako milenectví s kritikem, nebo když múza básníka adoptuje. Všechno to jsou jen náhražky původního přímého vztahu a záměru básníka získat jednu konkrétní dívku.

V lásce často víc než city-slova platí činy-život, ale když má někdo mozkovnu na to první, nemá ji většinou na to druhé. Proto bývají básníci, a ti se specializací na milostnou poezii obzvlášť často „profesionálně smutní“, jak tuhle v rádiu o Ortenově vrstevníkovi Ivanu Blatném poznamenal vydavatel Martin Reiner. Pro básníka je činem slovo, to je paradox poezie. Orten nechtěl být s Ní, ale se svým Ty, protože měl Talent, který by v manželství zůstal u ledu. Ale nešťastný byl stejně, chtěl ji zpět. Ona ho už nechtěla. Jedinou šancí, jak po takovém lapsu znovu získat zájem objektu, bývá vzestup na společenském žebříčku. Orten byl Židem v protektorátu…

Osten touhy
Možná může být milostná poezie jenom tragická. Až to tragické totiž dokáže přetavit v pozitivní. Z kruté bolesti ukuje překrásnou báseň. Jenže básník si pro tu tragiku někdy začne sám chodit. A to už je problém. Láska je jeho perem a bolest inkoustem. Prosí o milost, o vysvobození z klece touhy, ale ve skutečnosti to nechce, protože vysvobození-slast znamená tečku touze-básním. Milostnému básníkovi to začne jít, až když prosí marně. Prosí o smrt. Vzteká se a prsí.

Jediným ospravedlněním někoho takového je, když píše dobře. Tak se vytváří to správné tvůrčí napětí. Ale nemůže to tak být věčně. Takové sebedestruktivní-dekadentní psaní je jako droga. Často s ním jdou ruku v ruce další drogy, případně přímočará sebevražda. V lepším případě zvolí básník nějakou útěchu, jak se tomu učí na střední škole o anarchistických buřičích. Třeba přírodu. Přestane střílet a začne črtat neurčité obrazy evokující ticho.

Milostná poezie je záležitostí těla. Jako když pes vyje na hárající fenu. Tělo trpí a tváří se jako duše a žádá jiné tělo a mluví k němu jako k duši, ať mu dá milost. Chová se jako vazal, což objektu neimponuje. Básník jen hloubí dno svého zapomnění, až ke svému úplnému zmizení. Básník ztotožnil sám sebe s objektem, takže mizí i sám sobě. Básník si musí uvědomit, že při své honbě na objekt cílí v zásadě na něco jiného než na tělo. Buddhisté říkají, že láska se nemusí omezovat jen na člověka, měla by nebo mohla směřovat a realizovat se směrem k celé přírodě, případně vesmíru. To si žádá jistou transformaci vědomí. Poezie je k ní prvním krůčkem nebo jejím průvodním projevem – jako prozpěvování při chůzi. Každopádně by nemělo zůstat jen u ní.

Buďme na ni hodní
V poslední době se hodně mluví o environmentální poezii, poezii životního prostředí, přírodní poezii. Milostné vztahy životnímu prostředí škodí, protože člověk je pro tu milost ochotný udělat cokoli. Všechno ostatní je pro něj sekundární. Kolik ze všeho toho bordelu tvoří dárky, koupené a vyhozené, protože sloužily jenom jako důkaz nebo odpustek? Kdybyste své milé k Vánocům dali něco ze sekáče, asi byste nepochodili. Milostnost taky vytváří nové človíčky, pro které člověk dělá první poslední a na planetu přitom moc nemyslí.

Ale stejně jako milostná poezie, ani ta environmentální by neměla být prvoplánovým programem-prostředkem. Měli bychom ji psát, jen když na nás přijde, jinak se v ní budeme utápět. Přijde na nás, když navážeme vztah s přírodou. Když ji budeme psát přímo přírodě a ne druhým lidem, abychom se předvedli, jak jsme eko. Když na ni budeme hodní.

Abych to shrnul – milostné básně jsou básněmi praktickými. Jsou to PR verše určené k balení objektu. Selhávají, když o milost prosíme. Mohou uspět, když v pravou-prchavou chvíli milost sami nabídneme. Upřímně, nesmí to být jen póza. Musíme objekt opravdu chtít, ne ho chtít jen oslnit. Nedělejme to jen proto, že máme pocit, že bychom měli, protože cítíme šanci. To by nebyla milost.

Milostná poezie je tvorba zaklínadel, které by měly objekt vydobýt. Objekt snahu kvituje a honoruje na základě svého obecného naladění – jestli se mu básník líbí. Ten si to může pokazit jen nějakým lapsem. Proto v autentické milostné poezii nacházíme málo toho, co v poezii hledáme – originality a odvahy. Většinou je prostě roztomilá. Dobrá začne být, až když se básník uvolní – vzdá se nadějí. Když se uvolní tím, že se mu vzdá objekt, poezií to nespraví. Když se básník jednou překloní na stranu slov, ztrácí se v nich a ztrácí i objekt. Vydat se na milost rovná se poskytnout milost. Jako pes, když se nechá pohladit, protože sám hladit neumí. Nebo kočka. Buď milost nebo poezie. Spíš pes.