Proudíš, proudím, proudíme. Stále znova toužíme po návratu k výchozím bodům. Zpátky k ideálu. Jenže už jsme jinde. Není to nikdy ten stejný výchozí bod, ke kterému jsme se upínali. Je to bod změněný o naši zažitou realitu, o časový úsek, který uplynul od prvopočátku. Proudění je proces, nikoliv akt. A my jsme ti, kdo rozhodují o proudu a o naší roli v něm.

Nech to proudit. Nech to pro-udit. Nenech se prudit. Jen ať si každá tvá aktivita vezme přesně tolik, kolik potřebuje. Kolik čeho? Času, energie, místa. Někdy nadejde čas i na prokrastinaci. A zažít nudu zas tak moc nevadí. Teprve až to, co je uvnitř, co tebou proudilo, co tě prostoupilo, co se dostalo do jádra, do hloubky, do struktury masa, je pravé a správně niterné. Rychlokvašky smete jarní povodeň, a pokud ne ta jarní, tak se o to postará ta letní. Všechno chce svůj čas, svoje něco, co může dát pouze ten, kdo se vědomě podílí na osmyslení svého okolí, pouze ten, kdo tvoří.

Proudit jako voda v korytu je snadnější než si razit novou cestu neprobádaným územím. Ale i potoky a řeky neustále mění svá místa. A lidé nejsou výjimky. Jen se často točí. Trvá jim to déle, než když přijde člověk a násilně spoutá tekoucí vodu ve zdánlivě neškodnou betonovou strouhu, ale konečný úspěch neustávajícího proudění řeky je triumfální. I z betonových skruží se voda po čase osvobodí. Hravě se vymaní z pout a ukáže sílu lidmi zušlechtěné – zohyzděné – krajině. A přirozená schopnost krajiny zadržovat vodu zmizí a důsledky člověkem potlačovaného či urychlovaného proudění můžeme pozorovat i se zavřenýma očima. A jenom pozorovat možná budeme tak dlouho, až nezbude nikdo, kdo by konal a pozoroval.

Oko za oko, zub za zub
Uplýváme. Šipka času je nesmiřitelně jasně orientovaná. Směřuje kupředu a obrátit ji na druhou stranu už nelze. Svět se mění s každou minutou, my se měníme s každým okamžikem. Svět se mění a my se měníme spolu s ním. My jsme světem. V židovské kabale jsou obsaženy věty, které tohle mystérium přesně vystihují. „Pokud zabiješ jednoho člověka, je to stejné, jako bys zničil celý svět. Pokud zachráníš jednoho člověka, je to stejné, jako bys zachránil celý jeden svět.“ Antropocentrismus jako vyšitý? Na první pohled možná. Na ten druhý je to však vědomé přijetí sebe sama jako entity, která je odpovědná za své činy nejen vůči sobě, ale i vůči společenství lidí všude kolem.

Mystérium času ovládá a nechává vládnout. „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost,“ tak zní stále platné motto dystopického románu 1984 George Orwella. Lze to vztáhnout ke společenským mýtům, stejně jako k historii a její reinterpretaci, jaké jsme svědky v posledních dnech. Historie a její vnímání je stále se pohybující a měnící struktura. Stačí na jeden dílčí problém začít nahlížet jinou perspektivou a už se všechny další jednotliviny začnou jevit právě perspektivou nového náhledu. Jde o naši nevědomou zkušenost se světem. A pak je tu hra vědomí.

Dekonstrukce pozornosti
Co je vědomí? Kdo je já v pozici vědomí? Já rozprostřená, já všehoschopná a já neschopná. Slova po mystickém zážitku již neznamenají to, co znamenaly předtím. Jenom plynou jakýmsi směrem, uplývají, nejsou a neexistují. Ale vědomí si je vědomo samo sebe. A to i vědomí ničeho, prázdnoty. Nezačíná právě tady bytí? A co je potom bytí? Není to jen nabytí vědomí? Nic víc a nic míň? Z ničeho se stane něco prostřednictvím uvědomění si, že něco je samo o sobě něčím. Vědomí je odrazem prázdnoty, její fluktuací, která sama o sobě je a aby byla, musí vzejít z prázdnoty. Kruh se uzavírá.

Vědomí je světlo. Světlo je vědomí. Tam, kam se upne pozornost, směřování, cit vědomí, tam se rozsvítí světlo. Tam, kde svítí světlo, tam kde existuje světlo, tam je vědomí. Tma tvoří hranice jednak světla, jednak vědomí. Vědomí má tu vlastnost, že si může k sobě pouštět právě a jedině to, co samo uzná za vhodné. Vědomí ví, co chce. A když ne, tak to ví nevědomí, které to sděluje vědomí ve snech, jak postuloval C. G. Jung. Vědomí nemá hranice, nezná zábran, může mluvit, čerpat, vidět svět, jak samo spatřuje za příhodné. A vědomými jsme my, pokud sebou necháme proudit svět, všechny jednotliviny vystavíme zkušenosti vědomí a to pak rozhodne, zda jsme se ještě neztratili na cestě, nevzdálili se z proudu a nestali se střízlivými v tomto opilém světě.