Do jaké míry píše básník milostnou báseň pro sebe a do jaké pro druhého? Usiluje o jakési sjednocení.

Proudění dle etymologického slovníku má původ ve staroslověnském прждъ a má vlastně ještě kořeny v praslovanském jazyce. Znamená skutečně proud ve významu, jak ho známe dnes, tudíž tok. Skrývá se v něm ovšem i protiklad. V ruštině například existuje slovo пруд, což znamená rybník nebo voda v závětří právě bez spodních proudů, bez jakéhokoli toku. Ve staré češtině se tomu říkalo záprudí. Jaká je tedy filosofie jazyka? Není to snad zrcadlo našich životů?

Proudíš, proudím, proudíme. Stále znova toužíme po návratu k výchozím bodům. Zpátky k ideálu. Jenže už jsme jinde. Není to nikdy ten stejný výchozí bod, ke kterému jsme se upínali. Je to bod změněný o naši zažitou realitu, o časový úsek, který uplynul od prvopočátku. Proudění je proces, nikoliv akt. A my jsme ti, kdo rozhodují o proudu a o naší roli v něm.

Proudění je pohyb. V pohybu je nadále kulturní dění, přestože se mu dostává nejrůznějších zátarasů souvisejících s covidovou nákazou a hygienickými opatřeními – a to třeba z minuty na minutu.