Proudění dle etymologického slovníku má původ ve staroslověnském прждъ a má vlastně ještě kořeny v praslovanském jazyce. Znamená skutečně proud ve významu, jak ho známe dnes, tudíž tok. Skrývá se v něm ovšem i protiklad. V ruštině například existuje slovo пруд, což znamená rybník nebo voda v závětří právě bez spodních proudů, bez jakéhokoli toku. Ve staré češtině se tomu říkalo záprudí. Jaká je tedy filosofie jazyka? Není to snad zrcadlo našich životů?

Jazyk nás provází od narození až do smrti, ukrývá v sobě bol i lásku, nenávist, touhu, život jako takový a dokonce i smrt a to, co tušíme za její hranicí. Není náhodou, že etymologický původ slova začátek a konec je stejný a jejich kořen v praindoevropském jazyce totožný. A vracíme se k věčnému rozdělení bytí na jang a jin, kdy jin je bezvětří a spočinutí a jang je proudem života, neustálým pohybem, jeden se schovává do druhého, prolínají se mezi sebou, polykají a rodí jeden druhého. Kdy jin se schoulí v jang stejně, jako když usneme v loďce na řece a její tok nás někam zanese. Spíme, takže jsme ve stavu jin, nehybnosti, a přesto se hýbeme, tudíž jsme unášeni jang.

I když mlčíme, nasloucháme řeči, mluvě, i když spíme, vnímáme hovoru nebo na nás promlouvá v našem spánku v propletenci starobylých slov a zvuků, nápěvů, naděje a varování. Je neuvěřitelné, kolik jednotlivých slov v různých jazycích znějících obdobně má protikladný význam. Ukrývají však stejný kořen, stejný kontext, jádro.

Zdá se, že jádro je nehybné, podobně Slunci, kolem kterého planety konají svou pouť. Nicméně i to se pohybuje vesmírem, svým tempem a putuje po nepostižitelné cyklické dráze, jejíž osa se neustále pomalounku otáčí, anebo možná velmi rychle, ale my to neslyšíme, ale někde uvnitř to cítíme a vnímáme.

Znamená to tedy, že i kdybychom se nehýbali, jsme v neustálém proudu, toku, pohybu, buď se ho snažíme urychlit, nebo zpomalit, přijímat, nebo se ho aktivně účastnit, ale stále se točíme ve víru života našeho, okolí, planetárního. Pro vše, co poznáváme, si vytváříme slova, pojmenování. A ta už tu byla, strašně stará, omšelá, pradávná, vystupující z prahmoty jazyka, který máme společný už od svých pra pra pra prapředků, a ta se skládají ve věčnou píseň života a smrti a znovuzrození. Tak jako vše na našem světě. Potkáváme se, někdy na okamžik, jindy putujeme spolu po celý život a život po životě. Neseme se sebou kousek z každého setkání a kýmkoli a s čímkoli a zároveň předáváme kus sebe, aniž bychom si toho třeba všimli, a právě tak to má být.

V neustálé změti doteků a slov a pohledů se vše splétá do jedné písně, štkavé i veselé. A pak se díváme smutně na poslední okvětní plátek růže, který se znenáhla oddělí od svého středu a padá do orosené trávy po dešti. Do proudu zapomnění.

text: Elizabeta Stoinová