„A čím chceš být, až budeš velikej?“ Otázka, kterou jsme během našeho dětství slyšeli nesčetněkrát. „Chci být popelářem, kosmonautem, maminkou, nebo učitelkou.“ Odpovědi, kterých se dospělým dostává, jim často vyvolají úsměv na rtech. Nicméně s postupem času se jejich úsměvy zmenšují, až přejdou do opovrhujícího úšklebku.

Nevědět co se sebou se v některých etapách života prostě neodpouští. Práce nás definuje. Určuje nám postavení a pro druhé je srozumitelným vodítkem pro naše zařazení. Kdo nepracuje, ať nejí. Tento model je starý jako lidstvo samo, avšak jak se vypořádáme s nastupující revolucí, kdy práce bude ubývat, a hodiny strávené v zaměstnání se budou zkracovat? Jsme společnost založená na vyšších cílech, anebo to jediné, co nás spojuje a na čem se všichni shodneme je hodnota práce?

Svět bez práce se stává realitou. Experimenty v ekonomické oblasti jsou již v plném proudu a experti kalkulují jejich výhody. Pracovat je pro nás přirozené. Je to naše lidská vlastnost, díky které jsme se přesunuli z jeskyní do megaměst. Na práci také stojí celé známé společenské uspořádání. Už od starověku pracovali poražení a neurození a pouze úzká skupinka vyvolených si užívala výdobytků doby. Dělba práce ukazovala lidem, kam patří, a posun do vyšších vrstev byl obtížný. Jak ses narodil, tak také zemřeš, platilo po drtivou většinu historie lidstva. Změna přišla s nástupem průmyslové revoluce, kdy díky píli a často i náhodě někteří jedinci pohádkově zbohatli a jejich společenský vzestup se stal legendou. Pro neznalé souvislostí by se mohlo zdát, že problém se tímto vyřešil, nicméně nůžky mezi bohatými a chudými se rozevřely jako nikdy.

Práce už nepřinášela zadostiučinění. Anonymní výrobci vyráběli produkty pro anonymní konzumenty. Z práce se stala rutina, kterou většina lidí vykonávala jen a pouze pro výplatu, která jim zaručovala přežití do dalšího měsíce. Člověk se tak přestal rozvíjet, jelikož na to nezbýval čas ani peníze. Stali jsme se pouze výrobní silou pohánějící kola průmyslu. V tomto prostředí se v porodních bolestech zrodil kapitalismus, a proto se nelze divit, že se brzy na tento typ zřízení objevila odpověď v podobě komunismu, který stojí na špici fetišizace práce.

Nyní se nacházíme v době postfordismu a automatizace. Bezmyšlenkovitá, mechanická práce ztrácí na významu, přesouváme ji do zemí třetího světa a pro sebe si necháváme jen ta „kreativní“ odvětví. I přes tuto změnu nastanou v následujících desetiletích revoluční změny, jaké naše civilizace nezažila za celou dobu existence. Díky robotizaci dojde k radikálnímu úbytku pracovních pozic, a tudíž i k destabilizaci celého dnešního společenského systému. Máme se bát, anebo naopak přichází ráj? Jsme na zpáteční cestě do Edenu?

Zahálka práce
„Je svět bez práce hrozbou, nebo nadějí? A je práce pro člověka trestem, nebo privilegiem?“ Výstava Podmínky nemožnosti III/VII v galerii Kurzor přibližuje problematiku budoucnosti práce.

Reflektuje dnešek plný depresivních openspace pracovišť, protest spáčů proti odcizení spánku, ale i utopistickou budoucnost bez času a práce. Budoucnost, v níž převládá ticho.

Spánek nám byl ukraden a přetvořen v nepřetržitý konzum. Obchody, které fungují 24/7, třísměnný provoz továren, to všechno jsou symptomy našeho neudržitelného způsobu života. „Říkají nám, že úspěšní lidé takřka nespí, že spánek je pro nuly, ale odvrácenou stranou bdělého úspěchu je somnambul.“ Video Sleeper’s Manifesto od Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nám ukazuje negativní dopady online kultury a mantry neustálého růstu. Poškozujeme sami sebe. Prodali jsme odpočinek a možná právě tím jsme se my stali těmi obávanými bezduchými stroji.

Procesem práce tvoříme naše dějiny, a proto zde existují obavy, že když odevzdáme proces tvorby do rukou strojů, nastane konec epochy nadvlády člověka. Umělá inteligence s sebou samozřejmě nese riziko, tak jako každá moderní technologie. Možná právě teď procházíme historickým vývojem z homo sapiens sapiens na homo deus, na člověka vyššího druhu. A je jen na nás, jestli to bude druh lepší. ∞


text: Ondřej Teplý