Umělecké školy v posledních letech rostou jako houby po dešti. O významu akademického vzdělání pro umělce se vedlo již mnoho diskuzí a názory se různí. Mnohem zásadnější otázka je, jak po škole uspět. Co láká dnešní mladé kurátory v Česku? A jaké jsou vůbec možnosti tvůrců současné kultury? Rozhovor s Karinou Pfeiffer Kottovou, kurátorkou galerií MeetFactory a INI Gallery, s nadsázkou přináší jistý „návod k použití“.

Dalo by se říct, že je nějaký styl nebo technika dnes u českých kurátorů populární? Nebo že má lepší pozici než ostatní? A který by to případně byl?
Nemyslím si, že převažuje jeden styl kurátorství. Kurátoři, které osobně znám nebo i vzdáleněji sleduji, mají podle mého názoru vlastní způsob práce, který závisí jak na jejich vzdělání, tak na osobních zájmech a vkusu. Formálně se ve výstavách určitě objevují jisté trendy, zejména co se týče způsobů instalace či výstavní architektury, což od sebe jednotlivé galerie občas rády kopírují. Existují samozřejmě i tematické trendy, často v kontextu velkých bienále a přehlídek současného umění, jako je obrat k archivům, „outsiderskému“ umění a podobně. Ty jsou v menších výstavách často reprodukovány. Prázdná galerie nikdy nebude nepopsaným listem papíru, do procesu tvorby jakékoli výstavy se promítají historické i současné kontexty. Ale myslím si, že úkolem každého kurátora (podobně jako umělce) je najít si v rámci všech těchto proudů alespoň do určité míry svůj vlastní.

Reagují na tyto tendence české umělecké školy?
Spíše mě napadá příklad ze zahraničí – studenti uměleckých škol v etablovaných centrech, jako je Londýn nebo Frankfurt, reagují na poptávku komerčních galerií. Někdy už na škole lehce kalkulují s tím, že když budou tvořit tím a tím stylem, mohla by se o ně zajímat ta a ta galerie. U nás vzhledem ke stavu trhu s uměním zatím nic podobného nevnímám.

V dnešní globální společnosti již není třeba zaujmout pouze v českém, ale i v mezinárodním kontextu. V MeetFactory často pořádáte mezinárodní výstavy. Co je pro tebe jako kurátorku důležité, když zařazuješ české umělce do mezinárodní výstavy?
Je pro mě zajímavé konfrontovat přístupy českých umělců se zahraničními, ale chtěla bych se vyvarovat přílišné hierarchizace. Občas vystavuji mezinárodně slavné umělce vedle mladých (českých) tvůrců, ale snažím se mezi jejich díly a přístupy najít určitý balanc. Například video Lucie Scerankové Cucurrucucu bylo volně inspirováno prací I’m Not the Girl Who Misses Much od Pipilotti Rist a vystavit je vedle sebe mě lákalo. Ale i pro Rist, jež je dnes jednou z nejznámějších umělkyň na mezinárodní scéně, to byla práce, kterou dělala ještě na škole a od níž se její tvorba teprve začala dále profilovat.

A vyhledávají čeští umělci sami konfrontaci se zahraničím? Nepokulháváme pořád jen za vlakem, který sviští před námi?
Myslím, že pro české umělce je zásadní, aby více vystavovali v zahraničí. Existuje stále řada kontextů a míst, kde současné české umění zcela chybí, a to je škoda. Na druhé straně je vidět, že se situace postupně mění. Funguje víc rezidenčních programů vysílajících české umělce ven a místní platformy zase zvou do Česka zahraniční kurátory, kteří ze svého výzkumu v ideálním případě těží ve svých dalších projektech. Co se týče rozpočtů na výstavy a celkově fungování velkých institucí, bohužel opravdu pokulháváme, ale možná je to impuls k tomu, začít se více soustředit na to, v čem jsme dobří, což je podle mě obsahová kvalita a nezávislá umělecká scéna.

Nedávno tvůj manžel Jan Pfeiffer vystavoval na kolektivní výstavě v newyorské Mixed Greens Gallery. Dá se říct, v čem se liší přístup kurátorů a galeristů ve zmiňovaném New Yorku od České republiky?
Newyorská zkušenost, zvláště v kontextu komerční galerie, je od té české hodně odlišná. Mám dojem, že pro umělce může být tamější vysoce profesionální, ale také v něčem odosobněný přístup znejišťující. Zároveň je samozřejmě zajímavé své dílo na podobné adrese prezentovat. Celkově jsem v New Yorku vnímala větší zájem o formu než o obsah či koncept, což je u nás téměř naopak. To neznamená, že tam nevznikají obsahově podnětná díla nebo výstavy, ale důraz na to, z čeho je dílo vytvořené, jakou má velikost a jak je nainstalované a nasvícené, je mnohem větší. Tempo a průbojnost jednotlivých aktérů na umělecké scéně je tam v porovnání s Českem také neskonale vyšší.

Nesnaží se v zahraničí spíš hledat inovativní přístupy k práci a koncepci vystavování? To pak může působit dojmem, že forma má větší význam než obsah. Neulpěli jsme zde pateticky na tradici konceptu, který je ale dnes často vyčpělý již u svého zrodu?
Podle mě je předností zahraničních galerií a výstavních institucí v místech, jako je New York nebo Londýn, spíš jejich finanční zázemí a zkušenost, která vede k tomu, že jsou tamější výstavy většinou precizně nainstalované, kurátorsky dlouhodobě připravované, ve všech směrech dotažené. To ale ještě neznamená, že jsou inovativní. Ale je opravdu těžké tímto způsobem paušalizovat. Některé zahraniční instituce se snaží být průkopníky v alternativních přístupech k vystavování, já tak vnímám například Van Abbemuseum v nizozemském Eindhovenu. Vyčpělá již ve svém počátku může být jakákoli výstava, ať jsou na ní představeny barevné malby, nebo vyprázdněný koncept. K obojímu lze přistupovat s ohledem na vyváženost obsahu a atraktivitu formy, aktuálnost sdělení a podobně.

U vás v MeetFactory máte jednu z nejvýraznějších rezidencí pro umělce v Praze. Co obnáší u vás získat rezidenci a jaké jsou její podmínky?
Rezidenty vždy vybírá umělecká rada, jejíž jádro tvoří David Černý, kurátorka rezidenčního programu Zuzana Jakalová a já. Kromě toho podle jednotlivých zemí a programů do rady zveme nezávislé kurátory nebo odborníky ze světa umění. Umělce vybíráme primárně podle kvality jejich práce, ale také relevance vzhledem ke směřování našeho (výstavního) programu a podle projektu, který by v Praze chtěli realizovat. Celý rezidenční program je založen na několika dlouhodobých partnerstvích se zahraničními institucemi a nadacemi a neustálém vytváření nových. Partnerská instituce (nebo někdy i jednotlivý kurátor) pro nás zpravidla připravuje předvýběr umělců, jež nám chce doporučit, a my z nich vybereme, kdo skutečně přijede na rezidenci. Pokud je rezidence výměnná, my pak děláme to samé s doporučováním českých umělců, kteří pojedou do zahraničí. Kromě toho nám běží také celoroční otevřená výzva, do níž se může přihlásit kdokoliv, a my současně výzvu co nejvíce propagujeme a aktivně oslovujeme umělce, kterým doporučujeme se přihlásit. Občas vyhlašujeme také specifické výzvy, momentálně například pro německé kurátory, kritiky a kulturní producenty. V ideálním případě má rezident v MeetFactory k dispozici ateliér, pokoj ve sdíleném bytě v centru města, kapesné a rozpočet na realizaci výsledného projektu, například výstavy nebo publikace.

Jestli se nemýlím, součástí rezidence v MeetFactory je i výstava v Galerii Kostka. Zároveň je možné během vernisáže navštívit rezidenty přímo v jejich ateliérech. Máte nějakou zpětnou vazbu od umělců třeba po ukončení rezidence?
Výstupy rezidencí jsou různé. V Galerii Kostka je výstavám rezidentů věnováno šest termínů ročně, ale umělců za rok přijede přes třicet. Někteří svou tvorbu prezentují v rámci otevřených ateliérů nebo mají jiný specifický projekt, například publikaci. Když připravuji výstavní program pro galerii MeetFactory, vždy také počítám s tím, že některé ze zahraničních vystavujících pozveme na rezidenci, aby mohli pro výstavu připravit site-specific dílo. Zpětná vazba je pro nás samozřejmě důležitá, nejen proto, že nám dává další podněty, co zlepšovat nebo co funguje, ale také proto, že umělci, kterým rezidence u nás něco dala, ji budou doporučovat svým kolegům, což je mnohem lepší než nějaká plošná propagace.

Financování galerie není úplně jednoduchá věc, většina menších galerií ani nevybírá vstupné. Z čeho jsou pak živy? Chápu, že pozice MeetFactory a třeba INI Gallery je dost odlišná, mohla bys nám přiblížit, jak se pro takové projekty shánějí peníze a jak se to promítá do financí pro vystavující umělce?
Financování MeetFactory tvoří z největší části granty, ale určitý podíl plyne také ze sponzorských darů, pronajímání prostor a příjmů ze vstupného například na koncerty. I když to nebývá tak velký příjem, jak se řada lidí domnívá. V současnosti asi čtyřicet procent rozpočtu tvoří čtyřletý grant od Hlavního města Prahy, dále získáváme pravidelně granty od Ministerstva kultury České republiky a z dalších veřejných rozpočtů, ale také žádáme o financování projektů ze zdrojů různých mezinárodních a zahraničních nadací, institutů, ambasád a podobně. Letos jsme poprvé získali evropský grant. INI Gallery samozřejmě operuje s mnohem menšími rozpočty a nedosahuje tolik na mezinárodní financování, jednotlivé projekty podporuje zpravidla MHMP a MKČR, ale ze začátku jsme ji s kolegyněmi financovaly z vlastní kapsy.

Jak vnímáš současný boom maloformátových nekomerčních galerií? Alespoň mně přijde, že se s nimi roztrhl pytel. Myslíš, že je to třeba šance, jak vystavit, právě pro začínající umělce?
Určitě vzniká víc nových prostorů, než kolik jich zaniká, díky bohu už také mimo hlavní centra. Začínající umělci u nás tudíž mají dost příležitostí, kde vystavovat, i když jsou ještě na škole.

A je pro české umělce zdejší galerijní scéna vůbec zajímavá? Nesnaží se expandovat rovnou za hranice? Přece jen je to dnes jednodušší než kdykoli předtím.
Přestože stále panuje určitá skepse nad místním uměleckým provozem, mírou jeho profesionality, financováním apod., řada umělců si začíná uvědomovat, že jinde není tráva o moc zelenější a že česká scéna je specifická v tom, že tu existuje opravdu velká škála nezávislých výstavních prostor a projektů. Ty vytvářejí zajímavé podhoubí pro experiment. Ve více etablovaných uměleckých centrech už bylo podobné klima převálcováno komercí a v těch „perifernějších“ zase zatím nedosahuje takové šíře.

Před nějakou dobou jsem četla, že dnes již není zásadní vztah mezi umělcem a divákem, ale spíš mezi umělcem a kurátorem, případně kupcem. Vnímáš tento posun stejně?
Myslím si, že vztah k divákům zásadní je, zahraniční instituce mají dokonce celá oddělení, která se zabývají rozvojem publika, mluví se o edukativním obratu v kurátorství. Ale je pravda, že přestože umělec nějakým způsobem musí počítat s možnostmi vnímání svého díla ze strany diváků, je to pro něj abstraktnější pojem. V galerii jde spíše o vztah diváka a díla, zprostředkovaný kurátorem. Nemyslím si ale, že by umělce konfrontace jejich díla s diváky nezajímala. Někdy je rozčiluje, že od nich diváci očekávají přílišnou doslovnost nebo přímočarost. Snad každý umělec tvoří s ohledem na další umělce, popřípadě kurátory a celý svět umění, to je téměř nevyhnutelné. Ale nemyslím si, že ignoruje diváky.

Dá se v horizontu pár let předpovědět vývoj, kam budou české galerie a umělecký provoz směřovat? Jestli se třeba neblíží nějaká další limitní část pomyslné sinusoidy?
Já doufám, že získají větší sebevědomí v tom, že není nutné jen následovat příklady odjinud, ale klást důraz na vlastní obsah, který bude třeba nakonec mnohem zajímavější i pro to zahraničí. Bylo by skvělé, kdyby se podařilo přesvědčit veřejnost i politickou scénu o jejich důležitosti, abychom nemuseli jen paběrkovat ze zbytků veřejných rozpočtů, ale měli odpovídající podmínky k dalšímu rozvoji a profesionalizaci. ∞